Přiznám se, že s jistou zálibou sleduji staré komunistické týdeníky, které vysílají pravidelně v nedělním dopoledni na ČT2. Srší z nich optimismus, víra ve světlé zítřky a pozitivní přístup k životu, budování vlasti a tak dále. Tedy všechno to, co postrádají dnešní zprávy, v nichž hrají prim mordy, zlodějny, smilstva, sucha, potopy, tornáda, zkrátka katastrofy všelikého druhu. Roztomilé zvířátko na konci už nevymaže celkový negativní dojem ze zpráv. Ačkoliv na ně lačně koukáme a uvnitř duše si tak nějak přejeme, aby zobrazované katastrofy byly co nejhorší, neuvědomujeme si, že právě podstupujeme vymývání mozku hodné mi(ni)stra propagandy Göbbelse. Kromě vymývání mozku nám to i otravuje duši a my se pomalu, ale jistě stáváme cynickými a necitlivými vůči neštěstí, utrpení a ubližování druhým, protože nám tyto věci začínají připadat jako součást normálního života.
A ejhle, máme tu podhoubí pro vznik zvláštní odrůdy lidí, kteří jsou označováni jako hejtři (z anglického hate = nenávist). Jsou to lidé, kteří žijí nenávistí vůči čemukoliv a mají zvláštní potřebu šířit nenávist a otravovat jí své blízké i vzdálené okolí. Pojďme se nejdříve podívat na to, jak takový typický český Franta Hejtr vypadá. Jeho hlavním znakem je neúspěšnost. V práci, rodinném životě, politice, zkrátka v čemkoliv, kde se snaží oblažit naši společnost svou podprůměrností, kterou podvědomě tuší. Možná ještě horší kategorií hejtrů jsou zhrzené milenky, tedy lidé, kteří dříve měli významnou pozici, tu ale později ztratili, tak si hledají náhradní pole seberealizace. Ideálním životním prostředím hejtrů jsou sociální sítě. Zde se hejtři mohou skrýt v anonymitě virtuálního davu, protože další typickou vlastností hejtrů je zbabělost. Jsou silní pouze tehdy, když se mohou za někoho nebo za něco schovat a z bezpečného zákulisí prudit. Vztekem se tetelící neurotičtí hejtři s okousanými nehty usedají v každé volné chvilce před počítač a utíkají do virtuálního světa, kde si připadají mocní, nezranitelní a úspěšní. Uklidní je teprve to, když mohou ostatním ztrpčovat život, vše špinit, zpochybňovat a vulgárně odsuzovat. O to pozoruhodnější je, že navenek hejtři působí velmi často jako obyčejní, dokonce někdy i milí lidé. Jistě, reálný svět jim neposkytuje bezpečí anonymity. V reálném světě proto bývají nenápadní. Nic ale nemilují víc než pozornost. Jejich nenávistné komentáře jsou pastičky nastražené na slušné lidi. Hejtr svými výroky schválně provokuje a dychtivě čeká, že s ním začnete diskutovat, že se začnete bránit a že začnete obhajovat svoji pravdu. To je voda na hejtrův mlýn a velmi se jí dožaduje.
Nyní bych vám asi měl prozradit malé tajemství – diskusi s hejtrem nemůžete vyhrát. Hejtr je ve svém konání velmi dobrý, ostatně je to svým způsobem profesionál a hejtování je jeho nejoblíbenější koníček. Diskuse slušného člověka s psychopatem navíc nemůže pro slušného člověka skončit jinak než špatně. Ano, říká se, že moudřejší ustoupí. Ale komu? Tomu ještě moudřejšímu? To v tomto případě jistě ne. Diskuse s hejtrem vás navíc rozčiluje, zraňuje a vyvádí z rovnováhy, zato hejtr si to užívá. Svoji sprostotu a nenávist totiž považuje za naprosto přirozenou. Není proto divu, že se hejtři rekrutují mnohem častěji ze sledovačů současných zpráv než ze sledovačů komunistických týdeníků. Ostatně není náhodou, že mnoho hejtrů pochází z řad bývalých politiků. Chování řeznického psa ovládají, skrupule nemají, zato hroší kůže mají na rozdávání! Navíc jsou nezřídka přesvědčeni, že všechno znají, všude byli a ode všeho mají patery klíče. Cítí se tudíž povoláni do všeho mluvit a všemu rozumět. S nimi zapříst hovor je obzvláště nebezpečné, neboť jsou to ještě ke všemu manipulátoři.
Všímáte si? Absolutně jim chybí sebereflexe. Čím větší hlupák, tím více je přesvědčen o vlastní dokonalosti. Pochybnosti jsou totiž výsadou pouze chytrých lidí. A lidé moudří, jako byl třeba Sokrates, dojdou k jeho výsostnému poznání, které formuloval větou scio me nihil scire, tedy v překladu: „Vím, že nic nevím.“ Tím se dostáváme k další vlastnosti hejtrů, chybí jim pokora. Naše babičky tomu říkávaly, že jim není nic svaté.
Dá se tedy vůbec hejtrům nějak účinně bránit? Ano. Stačí jim neposkytnout to, pro co žijí, tedy pozornost ostatních. Hejtr, kterému neodpovídáte, je jako vánoční prskavka – zasmrdí, trochu začoudí byt a zhasne. Ano, chce to notnou dávku sebezapření a sebeovládání, ale výsledek stojí za to. Pokud máte tu smůlu, že narazíte na hejtra obzvláště vytrvalého, pak nezbývá než dotyčného prostě zablokovat a ignorovat. Bohužel žijeme ve společnosti, která velmi zhrubla. Obávám se, že pod pojmem demokracie a svoboda vyjadřování se dnes schovává i hrubost a sprostota, osočování, prachsprosté lhaní, dehonestace a očerňování. To je všechno živná půda pro hejtry, proto se také množí tak rychle jako fekální bakterie.
Pokud bych měl nahlédnout na tento problém očima pedagoga, pak je jasné, že současnou společnost nelze kultivovat mávnutím kouzelného proutku. To je běh na dlouhou trať, která je ještě ke všemu poseta překážkami. Navíc se nemohu zbavit dojmu, že hejtování je tak trochu součástí naší národní povahy. Češi si vždycky záviděli. Snad proto, že jsme jako národ relativně rovnostářští, rozdíly mezi bohatými a chudými u nás nejsou příliš propastné, máme se vlastně všichni relativně dobře, jsme trochu zapšklí, trochu kyselí, trochu švejkovští, a navíc se strašně rádi poměřujeme s ostatními. Běda, jak má soused červenější třešně, větší jablka, výkonnější auto, vyšší dům, hezčí manželku, chlupatějšího psa, starší whisky, dražšího advokáta či známějšího psychiatra! V tu chvíli nastupuje ona nefalšovaná česká závist, kterou pokládám za nejupřímnější cit nás Čechů. No a závist je pupeční šňůra spojená s pomluvou. A pomluva? No to už je vlastně druh hejtování. Tím rozhodně nechci říci, že jsme národ hejtrů. Pomlouváme většinou tak, aby to dotyčná osoba neslyšela a aby se o tom nedozvěděla, zatímco hejtování už je akt verbální agrese proti dotyčné osobě, jejím názorům, hodnotám a podobně. Avšak hoď kamenem, kdož jsi bez viny.
Dobrou cestou, jak se zbavit hejtrů, by možná bylo naučit děti nezávidět. Ukázat jim, že každý je v něčem dobrý, v něčem originální a že každý může být úspěšný a schopný vážit si sám sebe. Takový člověk se nikdy nestane hejtrem. Spokojený a vyrovnaný člověk nemá ani potřebu, ani čas věnovat se ubližování druhým. Přejme zakomplexovaným a frustrovaným hejtrům, aby jim nenávist na jazyku zhořkla natolik, aby se zamysleli nad tím, zda nemohou být sobě a ostatním třeba v něčem užiteční. Jestli jejich frustrace neodstraní spíše milý úsměv než jedovaté sliny. Bohužel k typickým vlastnostem hejtrů patří i to, že takovéto sebereflexe nebývají schopní.
Snad vás potěším aspoň v tom, že svého hejtra má nepochybně většina z nás a někteří jsou obsypáni celými hrozny hejtrů. Buďte za to vděční. Znamená to, že jste lidé milí, chytří, přemýšliví, spokojení, významní a úspěšní. Lidé, kterým je co závidět. Ona asi cizí nenávist v našich luzích a hájích patří k našemu spokojenému životu jako dvě strany téže mince. Na závěr mi dovolte parafrázovat Oscara Wilda: Je jen jedna věc horší, než když vás někdo hejtuje – když vás nehejtuje nikdo. Dobrý den vám všem.
Autor článku: Prof. PhDr. Jiří Škoda, Ph.D., akademik, pedagog a děkan na Univerzitě Jana Evangelisty Purkyně v Ústí nad Labem
