Inspirací může být už první ekumenický koncil, známý spíše pod jménem 1. nikajský (nebo nicejský) koncil, který svolal roku 325 císař Konstantin. Krom mnoha jiných věcí schválil tento koncil den 1. září jako počátek kalendářního roku, který platil v Byzancii, na Balkáně či v některých oblastech jižní Itálie. Marie Terezie, která v našich zemích roku 1774 zavedla šestiletou povinnou školní docházku (zvanou tehdy krásným německým názvem Schulpflicht), přistupovala k začátku školního roku ryze pragmaticky. Ten tehdy začínal až 1. listopadu. Jistě, nejprve bylo nutné sklidit veškerou úrodu, připravit hospodářství na zimu, podmítat, hnojit, orat, oprášit, posekat, pohrabat, sklidit, otrhat, nasušit, zavařit, uskladnit. Nemohu opomenout ani fakt, že září a říjen jsou učiněné orgie kvasných procesů, které se nejintenzivněji projevují bublajícím burčákem, ale dávají i vzniku všem druhům vína a ovocným moštům, které jsou pak základem různých mocných pálenek, jimž vévodí, především v zemích Moravských, nám všem známá slivovička. Při všech těchto činnostech přišla pomoc dětských rukou velmi vhod. Čas na péči o duši tedy zbýval jen v době po dokončení podzimních zemědělských prací a před začátkem jarních zemědělských prací. Tehdy byl také čas chodit do školy. Jistě k velké radosti tehdejších dětí se však povinnost této školní docházky příliš nedodržovala. Nebyl ještě dostatek škol, ani učitelů a také nebyl nikdo, kdo by školní docházku dětí kontroloval.
Tyto doby, kdy rodiče posílali učitelům proutí, aby ti měli z čeho plésti metly, neboť se věřilo, že metla vyhání děti z pekla, rázně ukončila až roku 1869 tzv. Hasnerova školská reforma. Byla na svoji dobu nesmírně moderní a pokroková. Považte, už v té době např. zakazovala tělesné tresty dětí! Inu u nás v Rakousku… Teprve tato reforma zavedla opravdu povinnou (osmiletou) školní docházku, která byla kontrolována, a její nedodržování bylo již sankcionováno. Tehdy také dostala školní docházka částečně přednost před zemědělskými pracemi a odtud můžeme odvodit i počátek školního roku měsícem září.
Nejinak je tomu i letos – tedy alespoň pokud jde o kalendář. Letošní 1. září je však v mnoha věcech jiné než stejné dny v minulých letech. Přichází totiž po době dlouhých a nikým nechtěných covidových „prázdnin“. „Plnotučné“ nadšení však není zatím na místě. Myslím, že podobné optimistické vize jsme měli i loni touto dobou, než je velmi rychle spláchlo vlnobití covidu-19. Letošní situace nám přesto přináší bohatou úrodu těšínských jablíček. Díky vakcínám a slibně rozjetému procesu očkování bychom snad přeci jen mohli povystrčit růžky z covidové ulity, do které jsme se stáhli se svými těly, ale bohužel i se svými dušemi. „Nejhorší máte za sebou!“, málem by se chtělo zvolat. Tuto větu však s oblibou používá můj zubař těsně předtím, než mi vrtáčkem zajede do kořenového kanálku s dosud živým nervem a já rázem spatřím několik nekonečných vesmírů současně, s myriádou vířících hvězd. Proto jsem v používání této věty velmi opatrný. Nechci však býti škodolibý (byť bych si to při svém příjmení snad mohl i dovolit), i já tentokrát věřím tomu, že s trochou počátečního klopýtání se nám tento nový školní rok nakonec rozjede a dokodrcá se až ke kýženému počátku příštích letních prázdnin.
Na tomto novém školním roce je krásné to, že je plný očekávání. Navzdory oněm hubbardovským pocitům o konci dovolené (v tomto případě prázdnin) se letos budou mnozí žáci i učitelé do školy těšit. Odloučení bylo velmi dlouhé, děti se rády setkají se svými kamarády a s učiteli a učitelé se svými žáky. I když o sobě obě skupiny vzájemně hovoří často velmi kriticky, používajíce mnoha šťavnatých výrazů, kterými je naše krásná mateřština obdařena, mají se přesto vlastně rády a během covidové klauzury si učitelé i žáci uvědomili, že si vlastně chybějí a že se jim po sobě tak trochu i stýská.
Osobně si myslím, že učitele čeká v září ještě jedno milé překvapení. A sice to, že mezery ve znalostech žáků nebudou tak katastrofální, jak učitelé čekají. I když pro učitele je každá mezera ve znalostech žáků katastrofální. Nicméně dítě, které je zvídavé a motivované, se učí stejně dobře ve škole i doma před monitorem počítače. A vice versa. Nemotivované dítě, které se učit nechce, se učit nebude, i kdyby bylo ve škole zavřené 12 hodin denně a vyučoval ho sám Svatý Jan Zlatoústý. Jinými slovy jsem přesvědčen, že pro naprostou většinu žáků nebudou nakonec vynucené covidové prázdniny představovat žádný problém, který by jim znesnadnil jejich cestu životem. Ostatně již český velikán Jára Cimrman ve své pedagogické šesterce hovoří o průtokových poznatcích, kdy „zjistil, že si všichni pamatují jen asi jednu desetinu toho, čemu je ve škole učil. Devět desetin poznatků bylo průtokových – laicky řečeno: šly jedním uchem tam a druhým ven.“ Ačkoliv to autoři hry „Vyšetřování ztráty třídní knihy“ napsali jako vtipný bonmot, oba byli původním povoláním učitelé, takže dobře věděli, že jejich procentuální odhad množství průtokových poznatků není až zas tak daleko od pravdy.
Nadějná očekávání spatřuji i v neuvěřitelném zlepšení učitelů v práci s moderními technologiemi. To, co předtím desetiletí nešlo, se najednou změnilo jako mávnutím kouzelného proutku. Učitelé, kteří se dříve informačních technologií ve škole báli, dnes stahují aplikace, dělají prezentace, stříhají videa, upravují obrázky, pracují v online prostředí, komunikují prostřednictvím sociálních sítí a především – naučili se všechna tato moderní „hejblata“ používat pro účely zkvalitnění své výuky. A mnohé z nich to – namoutě kutě – dokonce i baví! I to je významným příslibem pestré a živé výuky ve školách.
Přesto je 1. září dnem, kdy mnozí budou pociťovat mravenčení v okolí žaludku. Škola je chrám. Každá má svoji duši, svoji patinu, svůj genius loci, svoji velebnost, svoji vůni (všimli jste si toho, že každá škola nějak voní?)… a každý člověk při vstupu do školy maličko zatají dech. Protože každý má při tom vstupu svá očekávání, obavy, naděje, nebo vzpomínky. I dospělý člověk, který přichází do školy jako návštěvník, se v tom chrámu najednou stane opět malým dítětem a málem si chce znovu obout přezůvky a kolem ředitelny našlapuje po špičkách. Važme si proto toho, že školy máme, že do nich mohou naše děti chodit, že se tam o ně starají skvělí učitelé a že nám škola dá něco, na co budeme všichni vzpomínat po celý život. Takže crrrrrrrr… slyšíte? Zvoní! Začínáme!
