Michaelo, jak vznikla vaše přezdívka?
Moje přezdívka vznikla v období, kdy jsem vydávala svou první sbírku básní. Do toho jsem začala pracovat i s jinými médii, kam vizualizovat svá slova – např. tetování či vytváření oblečení na míru. S výběrem mého pseudonymu mi pomohl můj kolega z YouAllDroveMeCrazy a kamarád Zach. Tehdy mi řekl, ať se podívám do svých básní, k čemu tam často referuju. Napadlo mě Forgetmenot. Tento slovní pojem má dvojí význam – nezapomeň na mě a v přímém překladu to znamená pomněnka, která je modrá jako moje oči.
Co mi prozradíte o kreativním hnutí YouAllDroveMeCrazy?
Zaměřuje se na nové a kreativní umělce v mezinárodním rozsahu, kteří jsou něčím zajímaví a odlišní. Zároveň i na ty, kteří nepatří do komerčního světa a nedostali ještě možnost se nějakým způsobem prosadit a zviditelnit. Poskytujeme jim platformu, kde mohou prezentovat svá díla. Naše kreativní hnutí se skládá z pěti členů s odlišnou národností. Většina z nás se potkala v Londýně, ale stejně jako Praha znamená domov pro mě, tak i pro ostatní. Mimo jiné pořádáme kreativní eventy, kde se projevuje umění v několika podobách. Každý si najde to své. Od módních designérů, hudby, čtení poezie, tetování či živá vystoupení až po výstavu fotografií, obrazů a filmové projekce.
Studovala jste marketing na umělecké škole v Londýně. Jaký je rozdíl mezi zahraničním a českým vysokoškolským systémem?
V Londýně jsem se věnovala oboru, jenž se zabýval reklamou a PR s důrazem na kreativní direkci. Právě ten rozdíl ve vysokoškolském systému představoval jeden z hlavních důvodů, proč jsem se rozhodla pro studia v zahraničí. V České republice se musíte na zkoušku naučit kvantum informací, které většinou nepotřebujete, a proto je následně zapomenete. V Londýně je výuka převedena do seminářů a workshopů, takže nabývá úplně jiného rázu i úrovně. Víceméně je rozdíl i v přístupu ke studentům, který je osobní. Každý student dostal prostor k tomu, aby se nějakým způsobem projevil a ukázal. Aby se zaměřil na to, co sám chce a co ho zajímá. Je to více o tom, jak to odvětví reálně funguje. Tedy praxe přesahuje teorii. Měli jsme přidělené i reálné klienty, takže jsme se učili za chodu.
Jste spisovatelkou a předně autorkou dvou sbírek poezie. Kde se ve vás zrodila touha psát básně?
Obecně jsem začala se psaním už jako malá. Když ale přišel v mém životě zlomový moment, kdy mi zemřel velmi blízký člověk, právě psaní bylo to jediné, kam jsem se se svým smutkem mohla uchýlit a čím jsem ze sebe mohla vnitřní pocity a bolest dostat ven. Protože jinak o těchto věcech s lidmi moc nemluvím. Proto jsem se z toho začala vypisovat formou dopisů a úvah, od kterých jsem se postupně dostala až k tvorbě poezie.
Poslední z vašich děl nese název Everything Happens To Me. Co bylo hlavním podnětem tvorby tohoto díla?
Vždycky jde o to, co se zrovna odehrává v mém životě. Když jsem žila v Londýně, procházela jsem si náročným obdobím, které doprovázely i deprese. Událo se hodně věcí najednou, které jsem neuměla uchopit a správně korigovat, tak jsem o tom psala. Je to má určitá forma terapie.
Jak vznikl název knihy?
Název knihy je podle skladby od Cheta Bakera – Everything Happens To Me.
Básně jsou předně psané v anglickém jazyce. Snažíte se držet nastaveného trendu mladé společnosti, nebo je za volbou cizího jazyka jiný záměr?
Vůbec ne. Píšu v tom jazyce, ve kterém zrovna v ten moment přemýšlím. Kniha byla také kreativním aspektem mé disertační práce na vysoké škole v Londýně, takže jsem přirozeně přemýšlela a psala hlavně v angličtině. Naopak první sbírka je psaná hlavně česky. Když píšu v češtině, nese to více hloubky a mé duše. Je snazší si se slovy hrát a vytvářet metafory. Anglický jazyk je surový a věcný. Píšu tak, jak to cítím.
Jaký je rozdíl mezi první a druhou sbírkou básní, když pomineme volbu jazyka?
První sbírka byla testovací, protože jsem před tím psala básně do šuplíku. Nikde jsem je nezveřejňovala a sociální sítě mi k tomuhle účelu přišla ponurá a nedůstojná. Můj postoj vůči nim byl (a stále je) spíše negativní, dokonce jsem je na pár let zrušila. Pak jsem si uvědomila, jak silnou podporu a motivaci mám ze strany lidí, kteří se pohybují v mém blízkém kruhu a našem kreativním kolektivu, a z toho popudu jsem vydala své básně formou sbírky. Všichni mi s tím hodně pomohli. Od ilustrace, designu až po editaci. Byla jsem zvědavá na to, jak budou lidi reagovat. Udělala jsem to v malém nákladu o 150 kusech a všechny se prodaly. Zato druhá sbírka je už pořádná knížka. Všechny patřičné záležitosti jsem si udělala sama a dala jsem si hodně záležet na všech detailech. Třeba i na vazbě a správném výběru kvalitního papíru nebo na vytvoření mého vlastního fontu, který je pro mou tvorbu nyní esenciální. Knihu ilustrovala kamarádka Nadja.
Patříte mezi autory, kteří tvoří snadno, nebo naopak jako Ota Pavel v potu tváře?
Píšu volnou prózou, kde se slova nerýmují. Ne proto, že bych to neuměla, ale protože to nejsem já. Píšu stylem závislým na okamžitých emocích, které ze sebe samovolně dostávám. Napsané to mám třeba za dvě minuty a už se k tomu nikdy nevracím. Slova jsou hlavním aspektem mé tvorby. Kdykoliv jsem se snažila malovat či tetovat, skončila jsem vždy u slov. Můj „niche“ je tedy vizuální poezie.
Kde hledáte inspiraci během psaní?
Inspiraci hledám hlavně v sobě a v lidech. Nejvíc mě asi ovlivnil Václav Hrabě a Charlese Bukowsky. Také když chodím po městě či přírodou. Během toho hledám esteticky zajímavé objekty, které vyfotím, a následně do vzniklých fotek vkládám nové texty, které ještě nejsou vydané formou sbírky. Snažím se vše propojit a vytvořit tak jeden umělecký zážitek.
Existuje nějaký současný autor poezie, jehož tvorba vás mimořádně oslovila?
Mám ráda tvorbu Sonnyho Halla. Co se týče vizualizace slov do umění, tak mě opravdu zaujal Richie Culver.Líbí se mi jeho forma sebevyjádření. Je to surový, vtipný a pravdivý.
Patříte do mladé generace umělců. Jaký je váš názor na českou uměleckou scénu?
V rámci toho, co děláme s naším kreativním hnutím, jsem měla možnost nahlédnout nejen do mezinárodní umělecké scény, ale i do té české. Máme spoustu zajímavých umělců, kteří tvoří neuvěřitelné věci. Tak jako řeka má dva břehy, má je i naše umělecká scéna. Na jedné straně stojí ti, kteří do ní skočí po hlavě a prosadí se, pak jsou tu ti, kteří stojí opodál a nikdy neskočí. Právě i proto, že jim třeba ani nebyla dána příležitost.
Čemu se věnujete v současné době?
Momentálně pracuji na své třetí sbírce básní. Tu bych chtěla vydat na konci letošního léta, ale uvidíme, jak to půjde. Zapojuji se i do jiných odvětví. Příkladem toho je krátký film, který jsme točili minulé léto ve Francii s mým kamarádem, nadějným mladým režisérem Yonim Ben-Haimem. V září by měl mít premiéru v Londýně, a pak půjde i na filmové festivaly. Celý film místo dialogu doprovází mluvené slovo, proto je mi tento koncept taky tak blízký. Z toho mám velkou radost. Před pár dny jsem vydala první vizuální sérii mluveného slova – Inked Poetry, zatím ji mám jen na instagramu, ale mám s tím další plány. Do budoucna bych tento projekt chtěla i přesunout na hudební platformy, jako jsou Spotify nebo Apple Music, kde chci mít víceméně album mluveného slova. Snažím se dělat projekty, kde jsem jak před objektivem, tak i za ním.
Jaké je vaše životní motto?
Every bad experience is good for your future decisions. Každá špatná zkušenost je dobrá pro vaše budoucí rozhodnutí.