Mladá Češka mezi top návrháři světa. Po Marcu Jacobsovi a Kenzu teď touží pracovat pro Dior

Toužila jste být návrhářkou už jako malá holka?

Ano, byl to můj sen od malička. Takový ten nesplnitelný, tajný, pohádkový. Neznala jsem v mém okolí žádného výtvarníka nebo designéra, vyrostla jsem mezi biology a inženýry, takže jsem nevěřila tomu, že se mi můj sen může proměnit v realitu.

Jako jediná Češka v současnosti studujete nejprestižnější módní školu světa Central Saint Martins v Londýně. Bylo těžké se tam dostat?

Bylo a nebylo. Na tu školu se hlásí velké množství lidí, ale reálně si to člověk neuvědomuje, jelikož se všemi uchazeči nepřijde do styku. Přijímací řízení je vícekolové. Postupně si vás oťukávají a zjišťují, jestli je váš zájem opravdový. V anglickém systému to funguje tak, že nejprve studujete rok všeobecné Foundation Diploma. Obvykle je to velmi rigorózní rok, kdy se dotknete umění a designu od sochy až po architekturu. Na CSM už ale byla jistá specializace, a to v rámci Fashion & Textiles. Během tohoto roku se vyprofilujete a znovu absolvujete přijímačky, tentokrát na bakalářské studium. Věděla jsem ještě před odjezdem do Londýna, že můj obor bude Fashion Print, tedy spojení oděvu a vizuální podoby látek. Rok Foundation mě v mém přesvědčení jen utvrdil. Po bakalářském studiu jsem pak absolvovala další přijímačky, tentokrát na magisterské studium, kde jsem nyní. Celkově jsem tedy absolvovala troje přijímačky a na škole strávila sedm let života. Odešla jsem totiž hned po maturitě a bakalářské studium trvá tři roky, magisterské dva.

Už na škole si vás do svého ateliéru vybral návrhář Marc Jacobs. Jaká byla vaše reakce, když jste se to dozvěděla?

Popravdě jsem tomu nemohla nejdřív uvěřit. V tu dobu jsem pracovala ve Stockholmu v ateliéru Acne Studios. S Marcem jsme komunikovali přes email a Skype. Navíc kvůli časovému posunu vždy až navečer. Pamatuju si, jak jsem jela na kole v mrazivém Stockholmu na americkou ambasádu žádat o pracovní víza. Byl den před Dnem díkuvzdání, ambasáda plná, na obrazovce v čekárně jel ve smyčce seriál Námořní vyšetřovací služba a pracovnice byla celá paf z toho, že jsem Češka, studuju v Londýně, v rámci studia pracuju ve Švédsku a chystám se stěhovat do New Yorku. Muselo to vypadat, že si vymýšlím, ale realita je někdy zábavnější než fikce.

S Marcem a jeho týmem jste chystala i kolekci pro newyorský fashion week. Jak moc náročné to bylo?

Velmi náročné. Do New Yorku jsem přiletěla nočním letem, hned ráno jsem šla do práce a teprve pak řešila, kde budu bydlet. Měla jsem šílený jet lag, a jelikož bylo před přehlídkou, jeli jsme dva měsíce nonstop. Žádný volný den nebo víkend. Velké přesčasy do brzkých ranních hodin. Šílené to bylo i v tom, že v newyorských bytech nejsou pračky a do veřejných prádelen jsem neměla šanci se v otevírací době dostat. Bylo to ale období, kdy jsem se hodně naučila a bylo o nás skvěle postaráno. Přišla jsem ze Stockholmu, kde se na nějakou osmihodinovou pracovní dobu také vůbec nehrálo, takže mě to naštěstí moc nepřekvapilo, když to v New Yorku bylo stejné.

Jaký je vůbec Marc při práci?

Marc pracuje velmi systematicky. Má rád řád a spolupráci s řadou kreativních lidí. Za dobu, kterou jsem v jeho týmu strávila, se v ateliéru vystřídala Sofia Coppola, Katie Grand nebo kloboučník Stephen Jones. Bylo to nesmírně kreativní prostředí – lidé z celého světa plní nápadů. Marc také chodil do ateliérů každý den a zůstával s námi až do noci, což z mé zkušenosti vůbec není u kreativních ředitelů pravidlem.

Kolik hodin denně jste zvyklá pracovat?

Jsem zvyklá pracovat téměř celý den. Když dokončuji projekt nebo se toho sejde více, spím velmi málo. Nejsem na to hrdá, vím, že spánek je důležitý, ale někdy bohužel kvůli práci nejdu spát vůbec. Svoji práci miluju, nemohla bych bez ní žít, jinak bych ji asi nemohla dělat. Mám štěstí, že můj manžel se také pohybuje ve volné tvorbě, a tak mému systému nesystému rozumí a na mou práci nežárlí. Často se v těchto vypjatých chvílích podporujeme.

Spolupracovala jste i s dalšími značkami jako Kenzo, Acne Studios nebo Versace… Pro jakou značku se vám zatím pracovalo nejlépe?

To nedokážu říct, každá mi přinesla něco. Acne Studios pro mě byla brána do nového světa, do světa velké módy. Bylo to také místo, kde jsem ztratila nejvíce iluzí. Acne mi otevřelo oči. Marc Jacobs i Kenzo spadají pod LVMH (Moët Hennessy Louis Vuitton SA, francouzský koncern se sídlem v Paříži, pozn. red.), a tak byly určité postupy velmi podobné. V Kenzu jsem zastihla výměnu kreativních ředitelů, to pro mě bylo také velmi poučné. V jednu chvíli chystáte novou kolekci, návrháři odletí do Maroka na research trip, a druhý den se všechno vyhodí do koše a začne nová éra.

Je nějaký módní dům, pro který byste jednou chtěla pracovat a je to váš sen?

Říkám to pořád a zůstává to neměnné – někde ve skrytu duše si přeji strávit nějaký čas u Diora. Dior pod vedením Marie Grazie Chiuri je mi velmi blízký, je to takový velký sen, který vás samotného vystraší.

• 

• 

Jak moc velká konkurence je v módním byznysu?

Konkurence je velká, ale asi obdobná jako v jiných oborech. Já sama se jí příliš nezaobírám a myslím, že každý tvůrce nebo návrhář má díky svému vlastnímu jazyku i své vlastní publikum. Někdy se tyto skupiny prolnou, jindy ne, a to je to krásné. Důležité je vytvářet věci, ve které věříme a vidíme v nich hodnotu.

Platí, že když začnete pracovat pro nějakého věhlasného návrháře, máte už pak dveře všude otevřené?

Určitě neplatí, že máte už navždy dveře otevřené, ale máte za sebou zkušenosti, které jsou pro práci v tomto oboru klíčové. Takže pomoci vám to určitě může, stejně tak jako vaše vlastní praxe.

Když se objeví nějaká nová zakázka, co je tím impulsem, že ji vezmete?

Musí to pro mě být výzva a musí mě to bavit. Mám velké štěstí na krásné projekty, spolupráce nebo zakázky. A v neposlední řadě se samozřejmě musím také uživit.

• 

• 

Kdo vás ve vaší práci nejvíc inspiruje?

Téměř kdokoli. Snažím se vstřebávat inspiraci napříč obory – od interiérového designu přes reportážní fotografii po rozhovor v rádiu. Každý člověk, který něco vytváří s láskou a radostí a vytváří „z ničeho něco“, je mi inspirací.

Na škole jste založila i vlastní značku, pod níž vyrábíte hedvábné šátky s vlastními autorskými potisky. Proč jste si vybrala zrovna šátky?

Začalo to poměrně nevinně. Moje autorská tvorba vznikla za dlouhých zimních stockholmských nocí z frustrace nad prací ve velkém oděvním domě. Práce v ateliéru oděvní značky má řadu výhod. Máte jistoty, neřešíte finanční ani organizační stránku, pracujete v kolektivu, máte stálý plat. Ale plníte vizi kreativního ředitele a máte jen velmi úzký prostor pro kreativitu. Často se stane, že dostanete za úkol vytvořit do rána padesát motivů s proužky, pracujete třeba do tří do čtyř do rána a váš nadřízený ráno přijde, proužky si ani neprohlédne a řekne, že se rozhodl pro puntíky a vy začnete znovu. A to se za den zopakuje třeba pětkrát. Pracujete pod velkým tlakem, v šibeničních termínech, a nakonec se vše smete ze stolu a zrealizuje se 0,1 % z toho. Byla jsem v jednu chvíli tak zoufalá, že jsem horlivě toužila vytvořit něco jen svého. A jelikož jsem v ateliéru trávila veškerý čas, neměla jsem na oděv kapacitu. Moje babička odjakživa sbírala hedvábné šátky, a tak byla volba jasná. Šátek navíc přirozeně spojil mou ilustrátorskou tvorbu s textilií.

K výročí Safari Parku ve Dvoře Králové jste také navrhla limitovanou kolekci, jejíž výtěžek jde na záchranu nosorožců. Jak ta spolupráce vznikla?

K Safari Parku ve Dvoře Králové mám od dětství velmi blízko. Vyrostla jsem v Podkrkonoší a v zoo ve Dvoře jsem strávila mnoho dní. Pandemie zasáhla i místní safari park, a tak jsem hledala cestu, jak pomoci. Jak jinak než skrze mou tvorbu? Tak vznikla limitovaná číslovaná edice sedmdesáti pěti šátků, kterou doprovází hedvábná kabelka a hedvábný kabátek. Pár šátků je stále ještě v prodeji, kdyby chtěl někdo pomoci.

Na čem dalším momentálně pracujete?

Kromě školy, kde v rámci jejího dokončování připravuji kolekci oděvů, chystám několik novinek na Vánoce. Připravuji spolupráci s jednou velkou společností věnující se zabezpečování železničních tratí, vytvořila jsem již druhý šátek pro italské šperkařství Gismondi u příležitosti jejich nové kolekce nebo šátek inspirovaný mytologií pro projekt Lilie Khousnoutdinové, který se odhaloval 22. listopadu v DOXu. Pracuji také na řadě kabelek i oděvů na zakázku jako vánoční dary. Letos jich je rekordní množství a mám obrovskou radost, že se na mě obrací muži s přáním vytvořit pro své ženy něco speciálního a vysoce osobního. A také chystám oděvy a doplňky pro jednu moc krásnou pohádkovou svatbu, na tu se velmi těším.

Kde vůbec nyní žijete? A jak to plánujete do budoucna?

Momentálně žiju napůl mezi Londýnem a Českem. Dělím čas mezi Prahu, kde mám showroom, a Podkrkonoší, kde mám ateliér. Jsem moc vděčná, že je opět možné pendlovat, a mohu tak dokončit školu v Londýně a nadále pracovat. Co bude až školu dokončím už tuším, ale nechci příliš plánovat. Jestli mě pandemie něco naučila, tak že člověk míní, život mění.