Naoko Kikuchi – světová virtuoska hry na koto vystoupila v Praze

Do Prahy zavítala Naoko v rámci festivalu Japonské a nové hudby (International Shakuhachi Festival Prague). Společně s francouzským flétnistou a shakuhachistou J-F Suizan Lagrostem v Divadle Archa odehráli atmosférický koncert pro hudební nadšence. Podpořeni byli českými hudebníky, cembalistkou Monikou Knoblochovou a shakuhachistou Markem Kimei Matvijou.

Kdy jste poprvé setkala s koto?

Babička hrávala na koto. V mé kultuře ženy musely před svatbou ovládnout různé dovednosti; praní, vaření ale i například hru na koto. A tak babička hrála.

Takže jste s ní hrála odmalička?

Ano. Moje maminka s radostí vypráví historku, jak jsem byla už jako šestiletá okouzlená nástrojem. Moc smysluplného jsem toho tehdy ještě ale nezahrála.

Naoko Kikuchi
Naoko se narodila v japonském Sendai. Jako dítě a studovala koto u babičky a matky. Od roku 1989 absolvovala lekce od Tadao Sawai a Kazue Sawai. Na Sophia University v Tokiu se připojila ke světovému turné Sawai Kazue koto Ensemble (Rakousko, Ukrajina, Rusko, Švýcarsko, Německo, Francie a střední a jižní Amerika) a podílela se na nahrávkách D’c records.
Naoko absolvovala NHK (Japanese National Broadcasting Corporation) School for Performance of Traditional Japanese Instruments a složila certifikační zkoušku pro mistrovskou licenci s nejvyšším skóre, také získala čestné ceny z několika soutěží. Následně byla vybrána na kulturní stáž Agenturou pro kulturní záležitosti Japonska.
V roce 2007 získala Naoko roční stipendium z japonské vlády „Zámořský studijní program pro umělce“, aby mohla pracovat v německém Frankfurtu, kde je v současné době členkou IEMA (International Ensemble Modern Academy).
V roce 2009 hrála na festivalu Agiago (Itálie), „Refugium“ Crosssound festival (Aljaška, USA), Japonský týden v Jemenu (Sanaa, Jemen). V roce 2012 hrála na Museo Nacional Centro de Arte Reina Sofia (Madrid, Španělsko), projektu Berlínské filharmonie „Move in international Berlin“, International Fredener Music Festival, a podílela se na nahrávání pro Freddie Mercury & Montserrat Caballé / Barcelona Special Edition (Island Records).
V roce 2014 se připojila k tanečnímu projektu Oper, který založila Adriana Hoelszky v Deutche Oper am Rhein v Düsseldorfu.
Nyní pravidelně vystupuje a vyučuje ve Frankfurtu (Německo) a Tokiu (Japonsko). Je členkou Asianartensemble, lllz+, a je viceprezidentkou Školy Seigen Koto v Akitě v Japonsku.

To jste už asi musela chtít být profesionální hudebnicí od školky….

Ale ne! Netušila jsem, že bych se, kdy mohla hrou na koto uživit. Ta myšlenka mě napadla až v šestnácti letech. Tehdy ještě spíše tajně. Na univerzitě jsem ostatně také studovala něco jiného.

Jaký obor?

Ruský jazyk.

Jak jste s dostala zrovna k ruskému jazyku?

Když se Sovětský svaz začal otevírat světu na konci osmdesátých let, dostala se k nám ruská kultura. Byla jsem okouzlená literaturou, hudbou a filmy. Obdivovala jsem například film Andreje Tarkovského. Souběžně jsem ale pravidelně docházela na lekce koto ke Kazue Sawai (známá japonská hudebnice. Věnuje se jak klasické hře na koto, tak improvizaci. Sawai hraje na 13-strunné koto i 17-strunné koto. Vystupovala a spolupracovala s Johnem Cagem, Toshi Ichiyanagi, Yuji Takahashi, Ayuo, Roberto Carnevale, Sofií Gubaidulinovou, Davidem Behrmanem, Carlem Stonem a mnoha dalšími skladateli).

A právě Kazue Sawai ve vás viděla velký nový talent?

Nevěděla, co si o mně myslet. Hrávala jsem tehdy hodně tenis a častokrát jsem přišla na hodinu přímo z kurtu, oblečená v tenisovém trikotu a s raketou. Nikdy jsem ale nevynechala.

A kdy jste se tedy rozhodla pro hudební dráhu?

K rozhodnutí přispěla maminka. Mohlo mi být devatenáct let a hrou na koto jsem plně žila. Maminka mě podpořila, abych se stala oficiální učednicí Kazue. Tři roky jsem u ní bydlela a učila se.

Popíšete mi, jak takové učednictví probíhá?

Pevný denní režim. Vstávala jsem jako první kolem páté hodiny ráno. Poklidila v učebně. Připravila snídani a čaj. Společně jsme pojedly. Sklidila jsem a připravila místnost pro žáky. Hodiny obvykle probíhaly po celý den. Vypomáhala jsem anebo jsem jen tiše seděla a poslouchala. Na mé studium a hru nadešel čas až pozdě v noci. Častokrát jsem cvičila až do půlnoci.

Každý den?

Měla jsem volno, když Kazue koncertovala.

To je velice odlišný styl výuky od toho, na co jsme zvyklí v Evropě…

Ano. Když jsem se do Německa před patnácti lety přistěhovala, musela jsem si zvykat na jiný přístup. Nebyla jsem zvyklá se ptát, oponovat. V Japonsku je to, co řekne váš mistr, svaté. Neptáte se vůbec. Jen se ho snažíte potěšit. V Evropě je to mnohem volnější.

Který styl preferujete?

Myslím, že je dobré, když žák svého mistra poslouchá. Více se naučí. Je dobré se ale i ptát. Na konci hodiny. Musí být rovnováha.

Rovnováha. Ta je důležitá i v osobním životě. Co byste poradila začínajícím hudebnicím a hudebníkům? 

Mít štěstí. Mít podporu, od rodiny ale i filharmonie. Do Německa jsem se přestěhovala s dcerkou, když ještě byla malička. Bývalý partner zůstal v Japonsku. Musela jsem sama vyučovat, hrát s filharmonií a zároveň denně cvičit. Skrz filharmonii mi sehnali hlídání. Maminka a zbytek rodiny mi také pomáhali, jak nejvíce mohli. Nedokážu si představit, že bych koncertovala po celém světě bez jejich pomoci. Dcera už je naštěstí zletilá. Už nepotřebuje hlídat, a já se mohu naplno věnovat hudbě i bez pomoci ostatních.  

Jde ve vašich šlépějích?

Profesionální hudebnicí se nejspíš nestane. Inklinuje spíše k vědě. Díky bohu, profesionální hudebníci to nemají lehké. Věčně na cestě a finančně to také není nejlépe ohodnocené.

Ale cestování máte ráda?

To ano. Zejména, když cestuji s ansámblem. Ráda spolupracuji s jinými hudebníky. Ráda se od nich učím. Nemusíme být perfektní. Měli bychom být ale moudří. Moudrost získáváme od ostatních. Experimentování, učení se nových věcí spolu s ostatními – to nás obohacuje. 

V Evropě se nejspíše více experimentuje?

V Japonsku ale také. Koto již dávno není tradiční nástroj. Hrají na něj i muži. Koto se objevuje i v popu. V Evropě se na koto dívají stále jako na exotický nástroj. Zatímco v Japonsku patří do naší kultury, zde je stále opředen jinakostí.

To máte asi radši japonské skladatele?

Nejradši hraji skladby od Adriany Holzsky ( německo-rumunská pedagožka, skladatelka a klavíristka. Holzsky je držitelkou mnoha prestižních ocenění a je členkou Akademie múzických umění v Berlině). V jejích skladbách je tolik různých not! Je tam takový konflikt! Její skladby musím hrát v rukavicích. Jinak bych si zničila prsty. Nejvíc mám na jejích skladbách ráda tu cestu – je to takový rébus. Přijít na to, jak to zahrát. A jakmile na to přijdu, mám ohromnou radost.

Co prožíváte při hraní před publikem. Také radost?

Soustředění. Nedostávám se do žádného transu. Soustředím se na techniku, rytmus. Abych to správně zahrála. S razancí, ale i jemností.

Co pro vás znamená hra na koto?

Zodpovědnost. Za všechno. Mnoho nápadů. Harmonii. Má životní zkušenost se odráží ve hře a naopak. Když hraji před publikem, cítím napětí. Pozornost. Předávám něco emotivního, hlubokého a přeci těžko popsatelného sobě i ostatním.

Koto – Koto je tradiční japonský nástroj podobný citeře. Má 13 – 17 strun napnutých mezi kobylkami na dlouhém dutém ozvučném korpusu. Struny jsou laděny na tóny japonské mollové pentatoniky hiračoši („standardní ladění“). Na koto se hraje trsátky nebo prsty pravé ruky. Levá ruka přitom tlakem a tahem za struny mění výšku tónů a tvoří vibráto.