Connect with us

Zadejte svůj dotaz

Umění

Ondřej Pýcha o focení Zuzany Čaputové: Dostat se k ní a získat její čas je něco výjimečného

Český fotograf Ondřej Pýcha měl před svým objektivem spoustu osobností ze světa sportu, showbyznysu i politiky. V našem rozhovoru se rozpovídal například o focení slovenské prezidentky Zuzany Čaputové. Jak k němu došlo a jaké dojmy si z focení odnesl? Řeč přišla také na Pavla Nedvěda či Lucii Bílou, které dělal několik let osobního fotografa. S jakou další osobností mu šlo focení jako po másle, a kdo byl pro něj naopak těžký oříšek? Na závěr nám mistr svého oboru prozradil, koho by rád nafotil, ale zatím k tomu neměl příležitost.

Foto: Miloš Schmiedberger
Foto: Miloš Schmiedberger

Ondro, poprvé jste chytil fotoaparát do ruky ve 13 letech. Bylo to tedy povolání, za kterým jste si šel od malička, nebo jste snil i o jiné profesi?

Do 13 let jsem o žádné profesi nesnil. Jakmile jsem ten foťák vzal do ruky a v 15 letech jsem se dostal na fotografickou, respektive grafickou školu, tak od toho momentu jsem věděl, že chci být fotografem. Takže jsem jedna z výjimek, která celý život věděla, co chce. A trošku mě děsí představa, kdybych nemohl z nějakého důvodu fotit, co bych dělal, protože jsem o tom nikdy v životě ani nepřemýšlel.

Pamatujete si na své úplně první focení s nějakou známější osobností? Kdo to byl?

Když mi bylo asi 16 let, fotil jsem do časopisu Bravo s Jankem Ledeckým, což je vtipné. Protože tehdy mělo české „Bravíčko“ jednu stránku určenou českému trhu, zbytek se překládal. On se tehdy umístil ve Zlatém Ottu jako jediný Čech v té trojici. A vzpomínáme na to doteď, protože jak asi víte, hodně fotím s jeho dcerou Ester Ledeckou. A je to sranda, že jsem byl prolustrovaný Jankem i jeho manželkou Zuzankou už v mých 16 letech. Další velký zlom pro mě byla Lucie Bílá.

Můžete být s Lucií Bílou konkrétnější?

V roce 1996 jsem s ní pro stejný časopis odletěl fotit do Ameriky a úplně ze stejného důvodu, protože se také umístila, ale řekla, že nemá čas na focení, protože odjíždí do Ameriky. Tenkrát jsem udělal jedno z nejlepších rozhodnutí, že jsem řekl: „Lucko, to nevadí, já tam za vámi přiletím.“ Ona s tím souhlasila. Pak jsme spolu udělali nějaké focení v ateliéru v době, kdy natáčela s Karlem Rodenem film Čas dluhů. Potom jsem se stal jejím osobním fotografem na pár let, a to mi hodně otevřelo dveře do showbyznysu a k focení známých žen, protože do té doby jsem byl malý kluk a takové klubové dítě. Pohyboval jsem se spíš mezi rockovými kapelami, hodně jsem fotil i sport, ale až s Luckou došlo k velkému pracovnímu posunu.

Která osobnost ze showbyznysu na vás během fotografování udělala obrovský dojem?

Těch dojmů bylo strašně moc. Aby vás to posouvalo jako člověka, musí to být směs lidí. Samozřejmě, když se v tom prostředí pohybujete déle, jste už uvolněnější. Neřešíte tolik to řemeslo, ale můžete s těmi lidmi víc komunikovat. Samozřejmě hraje roli i ten věk, jak jdete společně s nimi a s tou jejich kariérou, tak vás víc respektují a akceptují. A stejně jako oni si prověřili mě, tak i já je. Od každého si vezmete něco. U někoho je to pracovní zabejčenost, u někoho je to empatie, nasazení anebo touha po dokonalosti, co se týká práce. Je to takový mix a myslím si, že jeden člověk se nedá říct. To bych ukřivdil jiným lidem.

Zmínil jste zde touhu po dokonalosti. Kdo je ve vašich očích největším perfekcionistou?

Bývají to muzikanti. Zrovna jak jsme se tady bavili o Lucce Bílé, tak si pamatuji, že pro ni nebyl problém ani horečka. Tehdy ještě samozřejmě nebyl covid. Pro ni zrušit představení bylo v podstatě nepředstavitelné, ale takových nasazených lidí je víc. Fotil jsem například s Karlem Gottem, teď se opravdu bavíme o legendách. Abychom přeskočili na mladší generaci, tak v současnosti například dělám s kapelou Mirai. S Miraiem (pozn. red. Mirai Navrátil) se mi dělá skvěle a vidím, že to je člověk, který se nezastaví a neskutečně maká na všech vlnách.

Foto: Miloš Schmiedberger
Vždy mám dopředu připravenou lokaci, kde budu fotit. Samotné focení na místě je pro mě improvizací.
Foto: Miloš Schmiedberger

Uvedl jste, že na place jsou kreativnější herci než zpěváci. Se kterým hercem nebo herečkou šlo focení jako po másle?

Když se podíváte na můj instagram, zjistíte, že jednoznačně s Hankou Vágnerovou. S ní rád fotím a ona ten foťák má vyloženě také ráda. Je fotogenická a focení si užívá. A i přesto, že se hodně fotí a je často obsazovaná, tak není přesycená a užívá si to. To je hodně důležité, aby ta energie v ten moment fungovala u obou.

Kdo byl naopak největší výzva?

Já jim říkám „introverti“. Pro mě bylo těžké se dostat pod kůži Karlu Rodenovi. Toho jsem fotil jednou, a to na plakát seriálu HBO s názvem Terapie. Pamatuji si, že to tehdy byla první velká česká produkce pro HBO. Dokonce mě pozvali několikrát na natáčecí den, abychom se seznámili a dali předtím řeč. Samozřejmě chápu, že když se herec musí během natáčení soustředit hlavně na svůj výkon, tak je to strašně těžké se od toho odprostit. Bylo to náročné, ale zároveň doufám, že to na výsledku nebylo poznat.

Jak jste se dostal k focení slovenské prezidentky Zuzany Čaputové?

Na Slovensko, kde mám syna, dojíždím pravidelně a často. Spolupracuji se slovenským Forbsem, pro který často fotím covery. A časopis Forbes byl v tom roce snad jediný, nebo možná jeden z mála, kterému ona poskytla velký rozhovor po zvolení prezidentkou, takže mě Forbes v čele s šéfredaktorem oslovili s tím, že by byli rádi, kdybych to pro ně nafotil já. Co víc si přát, takže to bylo samozřejmě vyznamenání pro mě od redakce, že mi tu důvěru dali. Nejen proto, že to je prezidentka, ale také proto, jaký je to člověk. Tím, že ona tím nehýří a vlastně dostat se k ní a získat její čas je něco výjimečného. A co to úplně umocnilo, bylo to osobní setkání, kdy mi věnovala dost času a jakým způsobem se mnou zacházela její ochranka.

Můžete nám prozradit nějakou perličku z focení?

Jednu tam mám. Snad tím nikomu nezavařím, protože při setkání s prezidentkou se musíte řídit stanovenými protokoly. Měl jsem ji vidět už nachystanou na focení – oblečenou, nalíčenou. Chystal jsem si světla v prezidentském paláci, paní Čaputová se zjevila o půl hodiny dřív a řekla: „Dobrý den, já tady vůbec nejsem, protože podle protokolu tady vůbec nemám být, a hlavně vy mě teď vůbec nemáte vidět, ale pojďte se mnou. Já vám ukážu svoji garderobu a vy si sám vyberte, co chcete.“ To bylo nádherně osobní, kdy mi ukázala lidskost a zároveň mi chtěla vyjít vstříc. Bylo to strašně milé, že mě vzala v prezidentském paláci i do místa, kde bych správně neměl vůbec, co dělat. A pak jsem si nechal poradit od jejího osobního mluvčího, jakou má ráda hudbu. Přivítal jsem ji při příchodu na focení její oblíbenou hudbou. Ona ráda poslouchá jazz, takže to byl další „ice breaking“ okamžik. Takže jak vidíte, pamatuji si všechny momenty intenzivně i po těch pár letech.

Dokážete si představit, že by někdo jako je Zuzana Čaputová mohl vést naši zemi?

To je takové zbožné přání. Představit si to dovedu, ale nevím, jestli by náš národ byl takovou ženu schopný zvolit. Za druhé mi takovou ženu ještě nikdo u nás nepředstavil. Nebo doufám, že se najde dost odvahy přijít a ukázat odvážnou ženu, která bude mít dostatek síly nám to tady změnit.

Jste známý především i tím, že fotíte známé české sportovce. Jaké to pro vás je, když fotíte někoho, ke komu vzhlížíte i jako sportovní fanoušek?

Dneska si to už tak nepřipouštím. Respektive mi to neovlivňuje tu práci, což je dobře. Když jsem byla malý, pamatuji si na momenty, kdy to se mnou fakt cloumalo. To byl případ Martiny Navrátilové. Pro mě je to největší žijící československá tenisová legenda a vím, že dneska bych ji stokrát nafotil líp než tenkrát, protože to se mnou emočně házelo. Navíc sledovat její zápasy za totality bylo nereálné, a když jo, tak to skoro chutnalo jako zakázané ovoce. Člověk musel jet k rakouským nebo německým hranicím, aby se mohl dívat na zahraniční televizi, protože nebylo možné sledovat tenisové turnaje na žádném kanále.

Jak vzpomínáte na netradiční focení Pavla Nedvěda v Turíně?

Hodně. (smích) Abych byl upřímný, tak to byla v těch letech taková skrytá tužba. Bylo to v roce 2004, kdy jsem ho fotil. Tady se o tom mluvilo, ale co člověk nezažije, tak jakoby neexistuje. Když jsem jel do Turína, měl jsem v hlavě, že bych chtěl pořídit fotku s lidmi. Nakonec se Pavel odhodlal i přesto, že moc dobře věděl, do čeho jde. Vyrazili jsme do města, byly letní prázdniny, prázdné ulice a během minuty narvaná ulice a souboj o Pavla. Naštěstí se v té době nedělala selfíčka, ale největší souboj svedli majitelé kaváren, kteří ho naháněli, aby si k nim sedl. To bylo roztomilý. (smích)

Foto: Miloš Schmiedberger
Během focení se snažím lidi něčím překvapit a vyvolat v nich emoce.
Foto: Miloš Schmiedberger

Nafotil jste spoustu nádherných fotografií se špičkovými sportovci, doma ale máte jen fotku Jardy Plašila v bazénu. Proč zrovna jeho?

Je sranda, že jsem se do bytu nastěhoval v roce 2008, takže 2 roky potom, co jsem ho fotil. Říkal jsem si, že si sem musím dát něco provizorně, a přemýšlel jsem, co je pro mě příjemná atmosféra. Bylo to focení v létě u bazénu v Monaku, kde on tehdy hrával, a měl jsem na to hezké vzpomínky – sympaťák, bazén, palmy, co by člověk mohl doma mít za příjemnější kýč. Dám si ho tam. Uplynulo 14 let a Jarda mi tam visí pořád. (smích) Už mám ale nachystanou alternativu.

Jakou alternativu? Nahé sestry Plíškové?

Ne, žádnou moji fotku. (smích) Chci právě říct, že je divné už jen to, že v mým bytě visí fotka, kterou jsem fotil. Hlavně je sranda, že hodně lidí si myslelo, že to je nějaká moje fotka z mládí, protože jsem dřív nosíval delší vlasy a v létě jsem býval vyšisovaný blonďák. I z toho důvodu jsem se rozhodl, že musí dojít k výměně. Mám tam připravený podepsaný originál od kytaristy z mé oblíbené kapely Cult.

Vím, že vás v minulosti odmítl například Ondřej Bank, nebo Jaromír Jágr. Nezkusil jste je oslovit po několika letech znovu?

Ondra Bank tehdy nezareagoval na knihu, kterou jsem chystal. Byl to můj volný projekt, kde byly fotky, jež byly focené pro nějakou zakázku, ale zároveň tam byly i volnočasové věci.
Ondru jsem tam chtěl. Myslím si, že se mu do toho nechtělo z nějakého důvodu. Nevím, jestli z časového nebo jiného. A na Jaromíra jsem neměl kontakt. Mám pocit, že jsem mu psal přes sociální sítě a nedomluvili jsme se. A když se vrátil do Čech, dělali jsme spolu reklamní focení. Takže jsem ho nefotil tzv. volně, ale dělali jsme spolu reklamu, takže k naší spolupráci už došlo, ale je to pár let dozadu.

Foto: Miloš Schmiedberger
U focení potřebuji hudbu. Nemám rád ticho.
Foto: Miloš Schmiedberger

Existuje někdo, koho byste rád nafotil, ale zatím se vám to nepodařilo?

Měl jsem to už předjednané před covidem, ale pak to covid zkomplikoval kvůli cestování. Ale chtěl bych vyfotit rodinný portrét Kordů. Myslím si, že žádná sportovní rodina na světě není tak úspěšná jako tahle. A vím, že kdy jsou pospolu, spočítáte je skutečně na prstech obou rukou, takže by to byla velká zajímavá věc, kdyby se to podařilo. S Jessicou jsme to plánovali před dvěma lety kolem Vánoc, protože jiná šance u nich není. Teď je to s cestováním do Ameriky a s karanténou tak, jak to je, takže je to momentálně u ledu.

Jste také fanouškem pražské Sparty. Kdybyste si mohl vybrat jednoho hráče Sparty, kterého byste mohl teď nafotit, kdo by to byl a proč?

Teď jste mě dostala. Asi toho, kdo tam bude nejkratší dobu – Adama Hložka. (smích)

Může se Vám líbít

Celebrity

Syn Kateřiny Kornové Filip slavil 30. narozeniny. Narodil se den před narozeninami svého otce zpěváka a herce Jiřího Korna, takže pánové slavili v tandemu....

Reality shows

Napínavý souboj o kmenovou a individuální imunitu, konec klíčového hráče i neprofesionální chování moderátora Ondřeje Novotného, které tvůrci reality show raději vystřihli, ale trochu...

Celebrity

Sto lidí, sto chutí, říká jedno známé české pořekadlo. O tom, že se člověk nikdy nezalíbí všem, se na vlastní kůži přesvědčila také herečka...

Reality shows

Vrabci na střeše si o tom štěbetali už dlouho, ale ani jeden z nich vztah zatím oficiálně nepotvrdil. Po zhlédnutí 11. epizody reality show...