Kamilo, co vás vedlo k tomu, abyste šla k doktorovi? Byla to čistá prevence, nebo jste na svém těle zaznamenala nějaké změny?
Našla jsem si bulku náhodně při sprchování v únoru loňského roku a zrovna mi i vycházela preventivní prohlídka u gynekologa, takže jsem mu to tam řekla. Doktor mi na to řekl, že to nic není, nikam mě neposlal, takže jsem to dál neřešila. Pak jsem byla i u své praktické lékařky, která mi řekla to samé, takže jsem si říkala, že to asi fakt nic není. Ale po pár měsících mi ta bulka začala docela bolet a překážet, takže jsem znovu volala na gynekologii, aby mi napsali žádanku na ultrazvuk a pak už to jelo.
Co přesně vám doktor tenkrát řekl?
Prohmátl mi to a řekl mi, že to je tukový útvar, který ani nemám v prsní žláze. Ať počkám dva tři měsíce a že by to mělo zmizet.
Jak reagoval, když jste se vrátila zpět s vašimi výsledky?
Já už jsem tam znovu nešla. Akorát jsem mluvila se sestřičkou, když jsem jí tam nesla zprávu o tom, že mám oboustranný nádor, a její reakce byla: „To není možný, vždyť jste na to mladá.“
Kdy přesně jste se dozvěděla, že máte oboustranný karcinom prsu?
Koncem května jsem šla na sono, tam mi našli něco i v druhém prsu. O tom jsem nevěděla, protože jsem si tam nic nenahmatala. Pak následoval mamograf a biopsie. Mě ani jednou nenapadlo, že by to mohla být rakovina. Pořád jsem si říkala, že to je tuková bulka a že si ji pak nechám vyoperovat. Odjela jsem na dovolenou do Itálie, vrátili jsme se 6. července a 7. července jsem si šla pro výsledky. Byl to tedy drastický návrat z dovolené.
Jaké byly vaše první dny po zjištění této kruté diagnózy?
Strašné, život se mi převrátil vzhůru nohama. Nevěděla jsem, co se se sebou a co mě vlastně čeká. Jenom jsem brečela. Nejhorší bylo říct to rodičům, protože asi žádný rodič nechce slyšet, že jeho dítě onemocnělo takhle vážnou nemocí. Navíc jsme tento rok měli v rodině i jiné zdravotní nepříjemnosti, táta měl vážný průběh onemocnění covid, dával se dlouho dohromady a pak jsem já přišla s tímhle. Bylo to vážně strašné, ale zároveň hrozně rychlé, protože jsem si ve středu jela pro výsledky a v pátek jsem už byla na žluťáku (pozn. ret. Masarykův onkologický ústav). A pak jsem už běhala kolečka po doktorech, takže už nebyl moc prostor nad tím přemýšlet. A po týdnu jsem si řekla, že se k tomu musím postavit čelem a bojovat. To, že budu brečet do polštáře, mi prostě nepomůže.
Jak jste se cítila po chemoterapii? Co vám pomáhalo od nevolnosti?
Měla jsem celkem 16 chemoterapií, z toho 4 byly hodně silné, po kterých padají vlasy a je hodně špatně, a pak jsem měla 12 slabších. Naštěstí jsem i ty silné chemoterapie snášela celkem dobře, byla to taková dvoudenní kocovina, ale nezvracela jsem. Z toho jediného jsem měla strach, ale zaplaťpánbůh se to u mě nekonalo. Vždycky jsem přijela domů, dva dny jsem si poležela, bylo mi těžko od žaludku, ale nebylo to nic hrozného. Dokonce jsem zvládala všechno jíst. Měla jsem celkem silné léky na nevolnost, akorát po druhé chemoterapii jsem jednou zvracela, a tak mi doktorka dala jiné léky na nevolnost. Ta medicína šla strašně dopředu, takže ty léky proti nevolnostem opravdu pomáhají a není to potom tak hrozné. Ale těch vedlejších účinků chemoterapie tam bylo strašně moc, zejména po fyzické stránce. Bydlíme ve třetím patře, a kdybychom tu neměli výtah, tak ani nedojdu domů. To tělo se z toho bude dlouho vzpamatovávat. Když jsem měla poslední chemoterapie, už jsem to sama na sobě viděla, že to bylo špatné. Ze začátku jsem si připadala, že nejsem nemocná, vypadala jsem pořád tak nějak normálně, měla jsem řasy, obočí. Sice mi vypadaly vlasy, ale pořád jsem v tom obličeji nějak vypadala, zatímco u těch posledních chemoterapií jsem už měla šedou pleť bez obočí, bez řas, všechno propadlé a kruhy pod očima. Už jsem si připadala jako nemocný člověk.
Před nástupem na chemoterapii jste měla krásné dlouhé vlasy. Jaké to je pro ženu přijít o vlasy z důvodu nemoci?
Hrozně jsem to obrečela, protože když jsem před dvěma lety dělala státnice, vlasy mi ze stresu hrozně vypadaly, takže mi to trvalo dva roky, než jsem si ty vlasy dala zase dohromady. Byla jsem konečně spokojená, ale pak přišla rakovina a věděla jsem, že o ně přijdu. Bylo pro mě hodně těžké se s tím vyrovnat, takže jsem se ostříhala na mikádo, aby to nebylo až tak strašné. On vám každý řekne, že to jsou jenom vlasy, ale říkají to ti, kteří si tím neprošli. Jsou to jenom vlasy, pak jsou to jenom prsa, ale ať chcete nebo ne, svoje ženství během léčby ztrácíte. První dny jsem si na to nemohla vůbec zvyknout, ani jsem se na sebe nedívala do zrcadla, přišlo mi to šílené. Běžela jsem si koupit paruky, ale ve finále jsem zjistila, že v té paruce mi je daleko hůř než s tou holou hlavou, protože jsem věděla, že to nejsou moje vlasy a že to nejsem já. Raději jsem si nakoupila šátky a ani jsem neměla problém jít ven s holou hlavou, ale když mi přítel holil ty vlasy, byl to hrozný emociální zážitek.
Když se na tento nepříjemný zážitek podíváte z trochu jiného úhlu pohledu, sblížil vás s vaším partnerem o to víc?
Určitě. Celá ta léčba posunula náš vztah diametrálně někam jinam. Předtím jsme řešili banální věci a najednou jsme řešili vážnou nemoc a nevěděli jsme, co bude za půl roku. A musím říct, že jsme to s přítelem pojali tak, že jsme si z toho společně dělali tak trochu srandu a nebrali jsme to úplně vážně. Spíš jsme se to snažili zlehčovat a doma se o tom příliš nebavit, abychom přišli na jiné myšlenky. Občas to padlo na oba, ale Jirka byl takový, že to na sobě nedal znát. I když byl na dně, snažil se být pořád oporou, za což mu opravdu děkuji.
Jak by se podle vás měli chovat lidé k onkologicky nemocnému pacientovi?
Úplně stejně jako ke zdravému. Nesnášela jsem lítostivé pohledy, když jsem někomu řekla, že mám rakovinu. Já tu lítost nepotřebuji, já se s tím dokážu srovnat sama nebo si pobrečím doma do polštáře či Jirkovi na rameni, ale potřebovala jsem od rodiny, kolegů v práci i kamarádů, aby se ke mně chovali stejně, jako když jsem nemocná nebyla. To mi pomáhalo víc, než aby mi někdo každý den připomínal, že jsem nemocná.
Z důvodu nemoci jste musela podstoupit oboustrannou mastektomii. Jak moc těžké pro vás bylo to celé psychicky zpracovat?
Myslela jsem si, že to bude horší. Měla jsem hrozný strach se na to poprvé po operaci podívat, nakonec mě překvapilo, že to nebylo až tak hrozné, jak jsem předpokládala. Samozřejmě to není nic pěkného, ale v hlavě jsem si to nastavila tak, že mi to zachránilo život. Navíc jsem měla mastektomii s okamžitou náhradou, takže ty prsa teď dostávám postupně zpátky, protože mi byly vloženy expandéry, které se postupně plní a tvoří prostor pro implantát. Když to všechno půjde dobře, v nejbližší době bych měla jít na další operaci, kdy mi budou vloženy implantáty, takže jsem o prsa de facto přišla zhruba na dva měsíce, což není tak hrozné, ale samozřejmě ten pohled do zrcadla už asi nebude jako dřív.
Nechala jste si také odebrat vajíčka, z nichž po oplodnění úspěšné přežily tři embrya. Už znáte výsledky genetiky, které ukážou, zda embrya nemají po vás gen BRCA?
Výsledky genetiky ještě nevím. Chystám se tam zavolat po návratu z dovolené, protože jsme to odsunuli na druhou kolej. Řekli jsme si, že to budeme řešit až po léčbě, takže jsme se zrovna teď s přítelem bavili, že bychom měli na Repromedu zavolat, abychom věděli, jak to nakonec dopadlo.
Za jak dlouho vám lékaři doporučují otěhotnět?
Záleží na onkologovi, ale většinou to bývá rok po ukončení léčby kvůli nebezpečí z návratu nemoci.
Co vás čeká nyní?
Ještě mám chemoterapii v tabletkách. Dva cykly ze šesti už mám za sebou, naštěstí už nejsou tak agresivní jako ty do žíly. Víceméně mi po nich nic není, jen jsem víc unavená. Pak už mě čeká jen ta plastika a pak už je to, doufám, ukončené.
Když si celou vaši léčbu shrneme, co bylo pro vás ze všeho nejnáročnější?
Ta operace. Byla jsem připravená na velkou bolest, ale nakonec jsem zjistila, že jsem na ni připravená asi nebyla. Ta bolest byla neskutečná hlavně tím, že tam byly ty expandéry, které tlačily. A nejhorší na tom všem bylo, že ta bolest neustupovala. Vždycky jsem si říkala, že další den to bude lepší a ono nebylo. Měsíc jsem měla fakt neskutečné bolesti, už mě to unavovalo a byla jsem přešlá, ale naštěstí je to za mnou. Je to jako s porodem. Žena si řekne, že už nechce druhé dítě, ale nakonec na to zapomene. (smích) Něco takového jsem teď zažila s tou operací.
V čem vás naopak tato extrémně náročná životní zkušenost posunula?
Je to takové klišé, když člověk řekne, že změnil pohled na svět, ale ono to tak skutečně je. Dřív jsem se hnala za kariérou a penězi. Neřešila jsem svoje zdraví a teď vím, že zdraví je a musí být na prvním místě. Vždycky jsem byla hrozný workoholik a jsem dodnes, ale snažím se to už trošku krotit a vím, že mi ta práce neuteče. Pokud to nestihnu v ten den, nestane se nic a dodělám to druhý den. Není to pro mě takové, že bych v práci seděla 14 hodin, než to dodělám, ale budu tady prostě 6 hodin a dodělám to příště. Před rokem jsem rozjížděla podnik jako manažerka, bylo to psychicky náročné, trávila jsem v práci 12 nebo 14 hodin denně, za celý den jsem nic nejedla a pak to takhle dopadlo. To tělo mi dávalo náznaky už dřív, ale já jsem to ignorovala a říkala si, že mi nic není. Asi jsem potřebovala takovou kopačku, abych se trošku vzpamatovala. V tomhle směru mě to hodně posunulo, že musím myslet sama na sebe a být trošku sobecká.
Umožňovala vám léčba pokračovat dál ve vaší práci?
První otázka pří příchodu na žluťák byla, jestli při léčbě dokážu pracovat. Bylo mi řečeno, že to zvládne asi 5 % pacientů, takže jsem se se šéfem hned domluvila, že nastoupím na nemocenskou, protože nevím, co to se mnou udělá, ale pokud to půjde, udělám něco z domova, protože nedokážu být bez práce. Na moje místo jsme našli náhradu a já jsem pak zjistila, že to je doma pro mě horší, takže jsem se částečně do té práce vrátila, že jsem jim pomáhala, ale samozřejmě jsem nedokázala pracovat jako před nemocí, to nešlo.
Na chemoterapie jste chodila během pandemie. Nebála jste se, že byste chytila covid?
Dávala jsem si pozor. Vyhýbala jsem se frekventovaným místům jako je MHD nebo nákupní centrum. Jsem společenský člověk a nedokážu být zavřená v izolaci, takže jsem se pořád scházela s kamarády, ale musím říct, že se kamarádi zachovali skvěle a pokaždé, než za mnou přišli, si udělali test.
Svým příběhem inspirujete spoustu lidí, na svém instagramovém účtu máte už přes 11 tisíc sledujících. Máte v plánu se tématem „rakovina prsu“ zabývat i po ukončení léčby?
Určitě to mám v plánu. Sice nevím, jak instagram uchopím po ukončení léčby, protože tam teď sdílím celou cestu tou léčbou, ale určitě v tom chci pokračovat. Jen ještě nevím, jakým směrem se přesně budu ubírat.
Co byste vzkázala ženám, které potkal podobný osud jako vás a stále nemají vyhráno?
Aby nepřestávaly bojovat a snažily se tu nemoc porazit. Je to hlavně o hlavě. Nesmíme se té nemoci poddávat. Pokud se té nemoci poddáme, nemáme šanci vyhrát.
