Alexandro, jste známá malířka u nás i ve světě. Jak jste se k malování dostala? Byla to složitá cesta?
Jak to jen nejlépe říct, aby to nebylo dlouhé. Už jako malá holčička jsem díky své babičce zhruba někdy v 6 letech podstoupila talentové zkoušky na výtvarné kurzy. Konkrétně keramiku k úžasným a světově uznávaným akademickým sochařům Olze a Miroslavu Hudečkovým. Zkoušky jsem udělala, a dostala se tak už v tom roce mezi zhruba 5-6 dětí, které kurzy navštěvovaly. A takto začala moje dráha. A Hudečkovi se stali takovými mými druhými rodiči, provázejí mě dodnes. Největším vyznamenáním za celou tu moji profesní dráhu bylo, když přišli na jednu z mých autorských výstav a prohlásili, že tohle ze mě vždycky chtěli mít. Nádhera! Pak mi do profesního života vstoupila ještě jedna důležitá bytost a sice akademická malířka Josefína Garai, s tou jsem měla i společné výstavy.
Vnímáte rozdíl mezi konzumenty umění u nás a ve světě? Jsou jiné reakce na vaše díla tady a jiné v zahraničí?
Samozřejmě ano. Je to složitější, ale opět v krátkosti zhodnotím. Například v Německu jsem na jejich popud začala malovat figurální malbu, jemně erotickou, která právě tam zaznamenala úspěch. Naopak v zámoří po mně chtěli hlavně malbu květů a zátiší. V Čechách není žádné omezení – doma mě berou se vším, co dělám. Itálie a Španělsko zase figurální malba méně erotická, hlavně tanečnice. Rakousko je také bez omezení, tam je jak erotický obraz, tak i téma západ slunce. Je skutečností, že musíte předem zhruba vědět, pro koho výstavu a v jakém rozsahu děláte, což je ovšem normální. To se všechno domlouvá předem. Také třeba jen vystavuji šperky, je to sice zřídka, ale i to je jedna z variant.
Váš obraz má na stěně dokonce hollywoodský herec Michael Douglas. Jak se k němu dostal?
Moje cesty nejsou rovné, jsou klikaté, trochu složitější. Jak říkám, na kafe mě nepozvali, ale jeho český kamarád, pan Vance Kabourek, který mnoho umělců „vyvezl“ a uspořádal koncert, vystoupení atd., tak ten si ode mě pro Michaela koupil obraz k jeho životnímu jubileu. Vance je velmi zajímavý člověk. Pracoval i na legendárním seriálu MASH, dělal jako poslední rozhovor s Marilyn Monroe. Mezi jeho přátele se řadí i Cher a mnoho dalších, však o jeho životě vyšla i kniha, kterou psala moje kamarádka Marie Formáčková. No, a tímto způsobem má Douglas můj obraz.
Pokud se nemýlím, nevěnujete se pouze malování...
Ano, máte pravdu, jak jsem již zmínila, maluji ručně malované skleněné šperky. Pracuji i s návrháři, dělám i ručně malované oblečení, nejprve pomaluji látku nebo pak samotný kus. Začala jsem koketovat s divadlem, navrhuji divadelní kostýmy, scénu, ilustruji knihy exkluzivně pro renomované nakladatelství Jindřich Kraus – Pragoline. Také pořádám výtvarné kurzy pro děti a snažím se jim předat také nějakou tu svou zkušenost.
Nedávno jste odložila plátno a štětec a začala jste natáčet talkshow. Jak nový pořad Skoro dámský a skoro pánský klub vznikl?
Vždy se tak k něčemu přichomítnu, ale jak už říkala moje poslední profesorka: Malby, Josefína Garai, nic není náhoda! A tomu věřím. Před Vánoci mě oslovil ředitel TV V1 Oldřich Tamáš, že bychom v mém novém ateliéru tady v Praze v Holešovicích mohli zkusit točit nové díly talkshow Skoro dámského klubu s Oldou Tamášem s tím, že já bych byla jako ten stálý host a zvala si tam své kamarádky, přátele. Zkusili jsme natočit první díly, zafungovalo to a nakonec začínáme točit i druhou verzi, Skoro pánský klub s Oldou Tamášem a tentokrát já jsem tím „narušitelem“, to SKORO. Prostě se s Oldou doplňujeme a zapadá to do sebe a mě to moc těší. Baví mě to a jsem vděčná za tuto příležitost a vlastně také za tu zkušenost poznat něco nového.
Podle čeho si vybíráte hosty?
Jak už jsem řekla, zaprvé jsou to kamarádi, přátelé, s kterými si máme co říct, se kterými už také léta spolupracuji. Jde o to, že to má být především milé, laskavé, pohodové povídání, natáčení. Žádný tlak, stres. Samozřejmě, že tam musí být nějaké pojítko mezi hosty, společné téma. Ovšem není to tak, že si hosty pozvu a hotovo. Poslední rozhodující slovo má samozřejmě sám autor talk show Oldřich Tamáš, který je zároveň režisérem a moderátorem. A také díky tomu, že má obrovský smysl pro humor a improvizaci, tak všechno prostě klape tak, jak má.
Až se opět chopíte malování, plánujete nějakou výstavu?
Určitě ano. Rozhodně po přestěhování Muzea Salvador Dalí Enigma Praha budeme pokračovat ve spolupráci, a dokonce ji rozšíříme, a na to se opravdu moc těším, protože z profesního hlediska jsem se dostala na svůj zenit! Jistě budou i další výstavy během roku a zřejmě nejen u nás, ale také se asi letos vrátím do Rakouska, respektive do Dolního Rakouska.
Byla jste velmi dobrý kamarádka s tragicky zesnulou zpěvačkou Ivetou Bartošovou. Jak na vaše přátelství vzpomínáte?
Tak, že bychom byly velké kamarádky, to zas ne, ale díky její chůvě, Goldě Dvořákové, jsem Ivetu poznala v devadesátkách. Na Ivetu vzpomínám docela často, protože když otevřu šatní skříň, mám tam hned v úrovni očí takovou malou kabelku do společnosti, kterou mám právě od Ivety. Okamžitě si na ni vzpomenu a na Goldu tím pádem taky.
Pokud se nemýlím, vaše cesty se rozdělili ještě dávno před Ivetiným skonem. Co se stalo?
Ano, máte pravdu. Ivetu jsem neviděla několik let, než udělala to, co udělala. Jen stále myslím na to, jak zoufalá musela být, když se k tomuto činu odhodlala. Není to o tom, co se stalo, hlavně jsem více cestovala pracovně do zahraničí a už jsem ani tolik nebyla v kontaktu s Goldou. S tou jsem se viděla až po tragédii a na Ivetu jsme při setkání vzpomínaly, ale nic jsme z minulosti nerozebíraly. Hlavně si myslím, že jsou věci, které mají zůstat „doma“ a nikdo by je neměl vynášet ven a patlat se v tom. Například knihy, které o Ivetě vyšly ještě za jejího života. Přestože je v nich mnohé pravda, nemělo to spatřit světlo světa.
Jak jste reagovala na zprávu o její smrti?
Já tomu nejdřív nechtěla věřit, myslela jsem, že je to nějaká novinářská kachna. Byla to zdrcující zpráva. A vůbec si nedokážu představit co v „tu“ chvíli prožívala.
Zdroj: Autorský text
