Connect with us

Zadejte svůj dotaz

Společnost

Zachraňme oceány a zachráníme sebe!

Runar Jarle Wiik je nepřehlédnutelnou osobností mezinárodní podvodní dokumentaristiky. A to nejen díky své impozantní výšce. Během své třicetileté kariéry navštívil nejzazší kouty světa. Potápěl se s tygřími žraloky i plejtváky. Svou práci dělí mezi projekty pro mezinárodní televize a režii osvětových dokumentů, propagujících konzervaci moří a oceánů. S Runarem jsme se seznámili v egyptském Dahabu během natáčení mého prvního celovečerního filmu. Když vidíte norského obra při práci, nenapadlo by vás, že už mu táhne téměř na šedesát. Ačkoli jsme se bavili o vážných tématech, náš hovor byl prošpikovaný smíchem díky jeho charakteristickému smyslu pro humor.

Zdroj: RJW
Zdroj: RJW

Kdy jste se rozhodl stát se filmařem?

Vlastně jsem se nikdy tak úplně nerozhodl. Prostě se to stalo. Na vysoké škole jsem se přihlásil do hereckého kroužku, ale mým hlavním oborem se měla stát psychologie. K tomu hereckému kroužku jsem se dostal jak slepý k houslím. Všude po škole visely inzeráty, že hledají herce. Já jsem měl tehdy ale ještě spoustu jiných zájmů. Zajímala mě i stavařina a věda. Jednou jsem dostal roli moderátora v nějaké praštěné game show. A jak jsem tam tak seděl a nudil se, pozoroval jsem lidi za kamerou.

V jednu dobu jste držel v Norsku zajímavé prvenství. Nejmladší režisér hraného celovečerního filmu. O čem to bylo?

Můj bože! (smích) Bylo to o životě, o náhodách. Byla to taková prapodivná komedie o dvou chlápcích, kteří se rozhodli prorazit s šíleným nápadem. A skončí úplně jinak, než chtěli.

Tak trochu jako vy a dokumentární tvorba…

To bylo ohromné štěstí! Po dokončení mého prvního filmu jsem pracoval u reklam a točil drama. Ale zároveň jsem získával reputaci jako zručný kameraman. Říkalo se, že mě mohou poslat kamkoli do světa, a já zpátky přivezu slušný materiál. Točil jsem pro neziskové organizace v přírodních rezervacích, ale třeba i v uprchlických táborech. Díky této práci mě pozvali na dokumentaristický filmový festival. Jednou večer jsem seděl v baru a poslouchal všechny ty dokumentaristy. Napadlo mě: „Zatímco na klasickém filmovém festivalu každý mluví jen o sobě a svém egu, tady se lidi baví o svých projektech a jak chtějí pomoci zachránit přírodu a svět.“ Našel jsem svůj pracovní domov…  

Zdroj: Runar Jarle Wiik
Zdroj: Runar Jarle Wiik

Velice dobrodružný domov…

Ano se třemi malíři jsme točili v savaně. Našimi průvodci byli Masajové. Mým umělcům ale narostl hřebínek, a tak se rozhodli kempovat v noci v savaně bez průvodců. Zapálí se hranice a přes větev nedalekého stromu se přehodí provaz. Jenomže Masajové na rozdíl od tří Norů vědí, kde přesně mají kempovat. V noci náš kemp začala obcházet skupina lvů. Lov u lvů funguje tak, že šéf smečky skočí mezi stádo, a to se vyděšeně rozuteče do tmy. Zbytek smečky pak osamělé jedince pochytá. My ale měli dost rozumu a namísto do tmy, jsme zavčasu vyšplhali po lanu do větví stromů a tam přečkali do rána.
O život jsem se ale víc bál, když jsem točil hyeny. To bylo jen několik dní před naším neslavným tábořením. Moji malíři se rozhodli, že namísto plátna použijí mrtvou kozu a jako štětce použijí hyeny. Seděl jsem schovaný v keři a točil hyeny při jejich ‚umělecké‘ práci. V duchu jsem se modlil, ať ze mě neudělají druhé plátno.

To musel být svým způsobem úžasný zážitek…

Ne tak úžasný, jako když jsem si hrál s plejtvákem. Před necelými dvěma lety jsme natáčeli v Severním ledovém oceánu kosatky a plejtváky pro francouzskou televizi. Kolem vás hordy sleďů lovené jedněmi z nejnebezpečnějších predátorů planety a najednou k vám připlave plejtvák s plnou hubou rybiček a vypustí je na vás: „Máš hlad?“ Váhal jsem, jestli si jich mám několik ze slušnosti vzít, anebo se ten fešák jen předvádí. Taková interakce je nepopsatelně krásný zážitek. Rád se potápím i se žraloky. Málokdo to ví, ale i žraloci mají vlastní osobnosti.

Kdy jste si vybudoval tak silný vztah k vodě?

Vyrůstal jsem v Lindesnes (jižní pobřežní region Sørlandet). Pobřežní mělčina se táhne do dálky. Jsou tam proudy, vlny a vítr. A proto má tato oblast spoustu vraků. Vraky jsou samozřejmě chráněné národní památky. Nemělo by se z nich nic brát. Když jsem byl kluk, všichni moji starší kamarádi se u vraků potápěli. Sháněli malé poklady. Taky jsem si chtěl ulovit vlastní poklad! Jenomže jsem nebyl dost starý na potápěčskou licenci. Musel jsem se naučit potápět na zadržený dech namísto s přístroji (tzv. freediving). Jako dítě jsem taky rád rybařil s harpunou a oštěpem. Na zadržený dech. Později jsem si samozřejmě udělal i klasickou potápěčskou licenci. Potápění a blízký vztah k vodě mě provází celým životem. Moje děti to mají stejně. Díky freedivingu jsem se také seznámil s lidmi z kmene Moken. Byli stydliví, a pak zjistili, že se potápím tak jako oni. Na nadechnutí! Bez přístroje! „Páni, takový cizák a potápí se jako my,“ říkali si. To mi k nim otevřelo dveře.

Zdroj: RJW
Zdroj: RJW

Kolik času jste strávil mezi lidmi z Moken?

Seznámil jsem se s nimi v roce 2006. V roce 2011 a první polovinu roku 2012 jsme byli v takzvané rešeršní fázi. Natáčeli jsme si v podstatě takové poznámky. Film samotný jsme potom natočili během pár měsíců.

Jak se klimatické změny projevují v regionu? (lidé z kmene Moken žijí na ostrovech oficiálně náležejících k Malajsii)

Kolem roku 2006 jsme přesně věděli, kdy se budou měnit sezony. Kdy začne období dešťů, a kdy začne vát západní vítr. Věděli jsme, že bude pršet až do října. Ted‘ už to tak ale není. Dusící horko. Málo deště. V lednu je děsné vedro a už ani v dubnu to nepřestává. Zvířata a lidé umírají z přehřátí. Sezonní změny jsou prudké. Násilné. A je to čím dál horší.

Zdroj: RJW
Projekt Moken
Zdroj: RJW

V celé jihovýchodní Asii?

Ano. Všude. Tohle zlověstné počasí jde od Malajsie až do půlky Barmy. Celé pobřeží jihovýchodní Asie tím trpí.

Klimatické změny jsou jediným problémem regionu?

Rybolov je další velký problém! Ve vodách ubývá ryb! Už tam skoro žádné nejsou, a tak rybáři podplatí místní úřady a plují lovit do vod národních parků. Když se potápíte kolem Vánoc, vidíte pouze malé rybičky. Komerční rybáři ty velké z korálových útesů vylovili! Nesčetněkrát jsme našli kolem korálových útesů pohozené kusy rybářského náčiní a industriálních sítí.  Během turistické sezony rybičky dorostou do střední velikosti, a mimo sezonu je rybáři zase odloví. Rybářů je příliš. Ryby nemají šanci.
Nejhorší je lovení dynamitem, které probíhá v nejopuštěnějších částech národních parků. Představte si, že jste na překrásném odlehlém tropickém ostrově a najednou vás uprostřed noci probudí výbuchy. To je noční lovení dynamitem. Škoda na poničených korálech je příšerná. Korálům trvá přes dvacet let, než se uzdraví z jednoho takového posezeníčka s dynamitem.

Existuje řešení?

Řešení by bylo, ale brání mu prudký nárůst populace, ubývající přírodní zdroje a hlavně korupce. Podívejte se třeba na to, co se děje na souostroví Cape Verde (bývalá portugalská kolonie, nyní nezávislý stát v Atlantickém oceánu poblíž Afriky). Jezdím tam točit už mnoho let tygří žraloky. Cape Verde je známé největší populací tygřích žraloků na světě. Korálové ostrovy jsou skryté pod hladinou a jsou úžasnou chovnou půdou pro ryby a žraloky! Minulý rok jsem se do Cape Verde vrátil kvůli natáčení pro National Geographic. Hrozně jsem se těšil zpátky. Točili jsme ve formátu CinemaScope na souši, ve vzduchu a pod vodou! To je pro kameraman učiněné blaho. Za měsíc a půl, co jsem tam byl, jsem neviděl jediného žraloka!!

Když jsem pak natáčel s Johnem Watsonem ze Sea Shepherds (nevládní nezisková organizace, která se zabývá ochranou moří a oceánů), vysvětlil mi, že rybáři i aktivisté chtějí to samé, zvětšení mořských chráněných oblastí. Jenomže politici je blokují. Nemocnice a ostrovní infrastruktura je dotovaná čínskou vládou. A co od nich chce Čína? Volný lov žraloků. Žraločí ploutve jsou totiž drahou a vyhledávanou lahůdkou (Prodej žraločích ploutví je podle oficiálních čínských orgánů zakázaný. Málokdy se ale trestá. Jíst žraločí ploutve je v Číně znakem vysokého statusu). Je to smutné. Čínou podpořený lov téměř vyhubil tamější žraločí populaci. Během tří let.
Nikdo nemá plnou kontrolu. Je těžké prosadit tvrdá opatření. Pokud ale nevytvoříme sít‘ mořských chráněných oblastí, skončili jsme. Jenže to je dlouhodobá investice. Finančníci chtějí peníze hned. Doufají, že až zdecimují moře a oceány, zachrání je nové technologie. Že v moři nejsou ryby? Postavme umělé rybí farmy na souši. 50-80 % kyslíku ale pochází z oceánů. Zničíme rovnováhu; ryby a rostliny zmizí a my budeme mít méně kyslíku k dýchání.

Zdroj: Runar Jarle Wiik
Zdroj: Runar Jarle Wiik

Pokud nezměníme přístup k ochraně moří a oceánů, co se stane?

Během posledních třiceti let jsme celosvětově vybili 70 % populace žraloků. A to je nejdůležitější druh našeho vodního ekosystému! Myslím, že naše komplikované politické systémy zamezují napravit včas škody. Škody jsou nenapravitelné. Mnoho lidí trpí už teď. To není předpověď. Děje se to každý den. Jen ne u nás na Západě. A až to přijde k nám, tak se objeví nějaké polovičaté řešení. Budeme žít obklopeni pouští a pěstovat jídlo uvnitř. To už rovnou můžeme opravdu letět na ten Mars. Protože za chvíli to tady bude podobné pouštní peklo. Stačí se podívat na populační křivku, která se během dvacátého století zčtyřnásobila. Náš způsob myšlení, ani přístup ke zdrojům se ale nezměnil. To je neudržitelné. Když populace ostrova překročí udržitelnou míru, dojde ke katastrofě, masovému vymření. Naše maličká planeta začíná být takovým přelidněným ostrůvkem ve vesmíru…

Dochází k nějakým pozitivním změnám?

Osobně nemám příliš víry, že se to v nynějším politickém systému příliš zlepší. Největší klady vidím ve statisticky prokázaném úspěchu zvětšení vodních chráněných oblastí. Ta informace je jednoduše čitelná. A nadějná. Mořské a oceánské chráněné oblasti jsou výhrou pro nás všechny. Nedávno jsem četl, že Indonésie (Po Číně druhý největší znečišťovatel oceánů plasty) plánuje nahradit plasty výrobky z mořských řas! To je skvělé! O tom by se mělo točit! Anebo o vertikálních zahradách v Holandsku! Ve světě je spousta skvělých nápadů! Jen jim musíme dát šanci. V tom vidím naději.

Runar Jarle Wiik je celosvětově známý norský kameraman a dokumentarista. V oboru se proslavil zejména jako expert na podvodní natáčení. S manželkou Mette Cheng Munthe-Kaas založili úspěšnou produkční společnost, která spolupracuje s BBC, National Geographic či televizí Arte.
Wiik během své třicetileté kariéry natáčel celovečerní filmy a seriály po celém světě, od savan, přes ledovce až k opuštěným ostrovům v jihovýchodní Asií. Během natáčení dokumentárního filmu No Word for Worry (2012) založil spolu s manželkou neziskovou organizaci Projekt Moken, která funguje dosud.

Zdroje dat:
Ten thousand images, projectmoken.com

Může se Vám líbít

Celebrity

Syn Kateřiny Kornové Filip slavil 30. narozeniny. Narodil se den před narozeninami svého otce zpěváka a herce Jiřího Korna, takže pánové slavili v tandemu....

Reality shows

Napínavý souboj o kmenovou a individuální imunitu, konec klíčového hráče i neprofesionální chování moderátora Ondřeje Novotného, které tvůrci reality show raději vystřihli, ale trochu...

Celebrity

Sto lidí, sto chutí, říká jedno známé české pořekadlo. O tom, že se člověk nikdy nezalíbí všem, se na vlastní kůži přesvědčila také herečka...

Reality shows

Vrabci na střeše si o tom štěbetali už dlouho, ale ani jeden z nich vztah zatím oficiálně nepotvrdil. Po zhlédnutí 11. epizody reality show...