Honzo, společně s hokejisty Tampy Bay a s českým spoluhráčem Ondřejem Palátem jste obhájili Stanleyův pohár. Jaká je to pro vás euforie v porovnání s tím, když jste pohár zvedl nad hlavu poprvé?
Letos je to lepší. V loňském roce jsem moc nehrál, protože jsem byl zraněný, a hlavně s fanoušky je to vždy emotivnější. Loni jsme byli o oslavy s fanoušky ochuzeni, slavili jsme sami v šatně, to mrzelo každého z nás. Ale samozřejmě jsem rád za obě vítězství.
Cinká vám už v hlavě pomyšlení na zlatý hattrick?
Ani ne. Já jsem rád, že jsem dorazil domů a plánuji si to tady pár týdnů užít. Těší mě, že jsou otevřené restaurace a hospody. Teď na čas všechno vypnu.
Kdyby vám tohle někdo předpověděl v době, kdy vás bez pádného důvodu poslali z Chomutova do záložního týmu, co byste na to řekl?
Tohle téma je u mě omílané pořád dokola, ale já jsem tu svoji historii vždy používal jako hnací motor. Myslím si, že to, že jsem přišel z takových poměrů, je moje výhoda.
Takže díky této zkušenosti vám vzrostla psychická odolnost?
Přesně tak, jsem zvyklý na překážky. Ať se stane cokoliv, věřím si. Vím, že to vždy nějak zvládnu, a proto v takových situacích moc nepanikařím a neberu je příliš negativně.
Foto: Miloš Schmiedberger
Vraťme se do toho období, kdy byl váš talent sice viditelný, ale přitom se vás vždycky zbavili. Pak ale do vaší hokejové kariéry vstoupil trenér Břetislav Kopřiva, který ve vás věřil a dal vám šanci. Potom vám také velmi pomohl Vladimír Růžička. Jak velkou roli v tomto všem hraje slovo důvěra?
Asi jako u každého sportovce i člověka. Myslím si, že když vám někdo věří, tak je to všechno o moc jednodušší. Je i snazší věřit sám sobě, že to, co děláte, je správné. Třeba v mém případě je to motivace dělat věci o to lépe a ještě víc se jim věnovat.
Když si to celé shrneme, co vám nejvíce pomohlo dostat se na vrchol?
Práce. Já si myslím, že je tam pořád ještě další level potřebného úsilí, ať už jde o posilovnu, nebo o teď hodně probírané dovednostní tréninky na ledě a mentální tréninky. Těch kategorií rozvoje jsou mraky a jen práce je může zlepšit a rozvinout.
Vy jste tady zmínil mentální tréninky. Jaký na ně máte osobní pohled?
Je to strašně důležité, obzvlášť v hokeji, kde se hraje 82 zápasů za sezonu. Ta šance, že člověk bude mít špatný zápas, je hodně velká. Myslím si, že i trenéři a manažeři koukají na jednotlivé hráče, jak se k tomu postaví. Ono nevadí, když se vám nepovede zápas, ale jde o to, abyste kvůli jednomu špatnému zápasu neodehrál dalších dvacet zápasů nanic. Je podstatné se z toho oklepat. V tom je psychika strašně důležitá.
Nyní nastupujete v první obraně za nejlepší tým světa. Jak to celé prožívá váš tatínek, který je vaším největším fanouškem a zároveň obrovskou podporou?
Tým v Tampě je výborný. My jsme vyhráli dva Stanley Cupy, byli jsme ve dvou pohárech a táta nemohl vidět ani jeden zápas. Bylo mi to strašně líto. Já jsem do poslední chvíle doufal, že se v Americe změní pravidla, že budou pouštět lidi z Čech do Ameriky, ale prostě to nešlo. To je jediný škraloup na celém tom vítězství.
Jaký jste člověk teď, po čtyřech sezonách v zámoří, v porovnání s tím, jaký jste byl v době působení v Chomutově?
Umím trošku líp anglicky. Myslím si, že každému, kdo žije nebo pracuje v zahraničí, to trošku otevře oči v tom, co je potřeba udělat, aby byl úspěšný. Z lidského hlediska jsem se také posunul. Kultura je všude jiná. Když jsem žil v Chicagu, lidé tam byli trošku jiní než na Floridě. V Texasu jsou také rozdílní a v Kanadě to samé. Každá část světa se liší a já mám šanci tam bydlet a poznávat tamní lidi a jejich mentalitu. Snažím se vzít si to nejlepší, ale otázka je, co mi v hlavě zůstane.
Foto: Miloš Schmiedberger
Jak se žije na Floridě? Tam snad covid ani nebyl…
Covid tam byl tak čtrnáct dní. Ne, samozřejmě covid na Floridě je, ale nejsou tam žádné restrikce a nikdy ani moc nebyly. Ať už jedete odsud kamkoliv, tak si člověk váží toho, jak moc volné to tam je a jak příjemné je se ráno probudit, obout si žabky a vyrazit na zimák. Je to tam úžasné. Teplo celý rok, někdy až moc.
Když se bavíte s Američany o České republice, co v rámci předností naší země s hrdostí vyzdvihnete?
Pivo.
Je vám čerstvě 31 let. Splnil jste si vše, co jste chtěl, nebo máte ještě nějaké vysněné mety?
Mně se povedlo to, co jsem si nedokázal ani představit. Vyhrál jsem dvakrát Stanley Cup. Ale když jsem se dostal tam, kde jsem, tak bych velmi rád jel na olympiádu. Když byla minule, tak jsem se tam nedostal, protože nikdo z Ameriky tam nemohl jet. Doufám tedy, že se to letos splácá nějak dohromady a půjde to, protože reprezentovat Českou republiku na olympiádě by bylo super.
