Jiří Prskavec: Je škoda, že nemohli být přítomni diváci alespoň v omezeném počtu

Jiří, přiznal jste, že na vás byl vyvinut obrovský tlak. Pamatujete si na to, co se vám promítalo hlavou těsně před startem, kde jste sklopil hlavu?

Tokijská trať byla hodně těžká na koncentraci, protože první speaker, který na té trati mluvil, byl nazvučený přímo na ten bazén. Běžně máme na startu relativně klid a jsme schopni nevnímat výkony a výsledky našich soupeřů, kteří jeli před námi, kdežto v Tokiu to bylo tak, že při příjezdu do bazénu jste věděli úplně o všem. A já jsem měl ten problém, že ten tlak byl obrovský, určitě největší v mé kariéře. Myšlenek, jež mi lítaly hlavou při nájezdu do startovních bloků, bylo ohromné množství. A ta poslední minuta v blocích byla rozhodující v tom, jestli je dokážu vytěsnit a zkoncentrovat se. Proto jsem se díval dolů, abych neviděl areál a byl jen v tom daném momentu. Snažil jsem se vystartovat s tím, že žádnou myšlenku nemám a koukám jen na tu trať.

Jak jste si užíval příchod do české vesnice, kde vám všichni bouřlivě tleskali?

Já si myslím, že potlesk vypovídá o tom, jak nám to v českém olympijském týmu šlapalo. Když jsem přijel do vesnice, měl jsem ještě rozhovor pro Českou televizi. A pak za mnou přiběhl šéf marketingu ČOV Tomáš Houska a říká: „Hele, musíme běžet před dům. Je tam basketbalový tým a už čekají půl hodiny. Oni musí na trénink, tak rychle, poběžme.“ A to, že ti kluci odjeli na trénink trochu později, protože mi chtěli pogratulovat a zatleskat, bylo pro mě něco neskutečného a krásného. Opravdu jsem si to hrozně užil. A poslední dva dny jsem strávil tím, že jsem se snažil maximálně podpořit ostatní sportovce a zatleskat všem, kterým se to povedlo.

Těší vás zvýšený zájem o vaši osobu?

Já jsem se hlavně modlil za to, abych ten první den po příletu domů strávil s rodinou, protože si to zasloužila úplně nejvíc. Já jsem z toho byl úplně hotový, protože když jsem odjížděl a řekl malému synovi Jiříkovi, že odjedu na měsíc, nemluvil se mnou a byl na mě naštvaný. Tak jsem mu to chtěl vynahradit a jsem strašně rád, že jsem mu ten čas mohl dát a strávili jsme spolu celý den. A co se týká té popularity, tak je to opravdu chvilička, co jsme zpátky, takže uvidíme, jak to budu zvládat. A já doufám, že se s tím popasuji.  

Zažil jste v rámci pořadatelství nějaké věci, které vás překvapily?

Myslím si, že to bylo uspořádané moc pěkně, avšak v nějakých věcech mi to přišlo možná až přehnané. My jsme během našeho kempu neměli kde běhat kromě našeho areálu. Buď se dalo běhat podél naší trati, anebo jsme si tam našli cestičku, jež původně měla sloužit divákům za tribunou. Chodili jsme tam běhat, protože tam byl stín. Nikomu jsme nepřekáželi, ale nebylo to místo určené pro závodníky. A i když se vědělo, že tam diváci nebudou, tak nás odtamtud vyhodili. A pak chci zmínit ještě jednu věc. My jsme jezdili v opravdu absolutně čisté vodě. Ta voda byla filtrovaná a chlorovaná. Úplně průzračná. A trenéři, kteří nesměli vůbec nic, si chodili zaplavat do našeho rozjížděcího bazénu. A pak přišel zákaz, že ta voda neodpovídá standardům plaveckého bazénu a že se tam koupat nesmí. Tak jsme si říkali: „No, my se tam totiž nekoupeme, na nás to vůbec necáká. A vy jste asi neviděli, jak vypadá Vltava.“ (smích) To byly takové úsměvné paradoxy.

Jaká byla vaše zkušenost s Japonci?

Uvedu příklad ze závodů singl kanoistů u nás na trati, kde jel Japonec, jenž měl bronzovou medaili z Ria. Ti diváci tam nesměli, ale stáli za branami toho areálu. Nic neviděli, jen slyšeli rozhlas. Měli to tam puštěné na telefonech. Bylo jich tam kolem 2 tisíc, nasávali tu atmosféru a fandili. A kolem olympijské vesnice a všude, kde projížděly autobusy, byli věčně Japonci s bannery, na nichž bylo napsáno, ať se nám to povede. Je škoda, že nemohli být přítomni diváci alespoň v omezeném počtu.

Pořád se mluví o vašem přátelství s Lukášem Krpálkem. Kde a jak vzniklo?

Přátelství vzniklo konkrétně na oslavě na olympiádě v Riu v českém domě. Lukáš dostal po zisku zlaté medaile party autobus, takže jsme nejdříve jezdili party autobusem po celém Riu. Ten autobusák mimochodem zabloudil, takže jsme jezdili opravdu dlouho, ale vůbec nám to nevadilo. A od té doby jsme spolu strávili dost času na mediálních akcích a myslím si, že jsme si sedli. Navštěvujeme se i v rámci rodin, a hlavně si přejeme sportovní úspěchy. Vždy si před závody napíšeme, ať už závodí Lukáš, nebo já. Opravdu nás mrzelo, že jsme to měli ve stejný den a nemohli si jít fandit. Člověk by nevymyslel, že nám to takhle klapne dvě hodiny po sobě.

Sledoval jste Lukášův boj o zlato?

Přiznám se, že jsem ho neviděl. Jeden člen českého týmu mi řekl: „V pohodě, je to za půl hoďky. Máš čas, to zkoukneme ve vesnici.“ A za chvilku mi přišla SMS: „Tyjo, tak Lukáš taky.“ A já jsem říkal: „Hele, on už asi vyhrál.“ Takže to byl můj zážitek z Lukášova závodu. (smích)

Je někdo, s kým jste navázal užší kontakt v Tokiu?

Myslím si, že jsme měli celkově krásný tým, například s baskeťáky to bylo super, ti měli skvělou partu. A samozřejmě s Lukášem jsme si hodně blízcí.

Jak jste snášel úmorná vedra?

My jsme v Tokiu byli dlouho, takže jsem si na to relativně zvykl. Bylo to nepříjemné, ale myslím si, že jiní sportovci s tím měli daleko větší problémy než my.

Jak byste jedním slovem popsal váš tokijský příběh?

Super.

Měl jste už po návratu domů váš oblíbený smažený sýr?

Měl, ale musel jsem si ho usmažit sám. (smích)