Karolíno, v únorovém osmifinále Australian Open jste porazila Karolínu Plíškovou. Ve čtvrtfinále jste pak následně vyřadila světovou jedničku Ashleigh Barty. Jak vám to teď zpětně zní, že jste porazila finalistku a vítězku letošního Wimbledonu?
To je dobrá otázka, nad tím jsem popravdě ani nepřemýšlela. Je to už půl roku, ale ten turnaj byl letos zatím můj nejlepší, a to jak herně, tak výsledkově. Byla tam i dobrá parta a určitě na to vzpomínám ráda. Jsem ale taková, že se posouvám dál. Když to teď vezmu zpětným pohledem, tak Barty vyhrála Wimbledon, ale já jsem tam ve čtvrtfinále vypadla, takže bych raději šla tou její cestou. Jak to takhle ovšem poslouchám, zní to hodně dobře a jsem za to velmi ráda.
Zní to určitě velmi dobře, jelikož na Wimbledonu na ni nestačila ani Barbora Krejčíková, ani Karolína Plíšková. Vy jste ji ale dokázala porazit.
Každý turnaj je jiný. Ashleigh byla na Australian Open domácí, takže tam na ni určitě byl větší tlak. I ten náš zápas byl specifický, ale byla jsem šťastná, jak jsem zvládla koncovku a že se mi tam dařilo.
Na Australian Open vám těsně uteklo finále, když jste v semifinále prohrála s americkou tenistkou Jennifer Brady těsně 4:6, 6:3 a 4:6. Navíc jste se potýkala s natrženým břišním svalem. Jak moc vaše výkony ovlivňují taková zranění?
Tam mě to limitovalo hodně. Já jsem si ten sval trochu natáhla už na turnaji před Australian Open, ze kterého jsem odstoupila, abych to trochu šetřila. Měla jsem těch zápasů hodně, takže se to s každým dalším zhoršovalo. Někdy jsme to udržovali tak, aby ta bolest byla na hraně, ale před semifinálovým utkáním jsem neměla ani den volna, to asi nebylo úplně nejlepší. Pak v semifinále mě to velmi ovlivňovalo, protože jsem si nemohla pomoct svým servisem, jak jsem si představovala. Celkově mě to zpomalilo, ale i přesto si myslím, že jsem měla k výhře velmi blízko.
Vím, že vy jste se na zranění ani vymlouvat nechtěla, ale spíš jste odkazovala na to, že jste mezi čtvrtfinálovým a semifinálovým zápasem neměla ani den volna.
Těžko to takhle zpětně soudit, ale do té doby jsem měla vždy den volna a regenerace mi pomohla. 24 hodin volna navíc přece jen docela pomůže, ať už při zranění nebo bez něj.
Přesto jste podala fantastický výkon. Odměnila jste se něčím?
Nemůžu říct, že bych si něco koupila, například kabelku, to vůbec ne. Já jsem dostavovala byt a stále ho dostavuji, takže tam kupuji spoustu věcí.
V Londýně jste do čtvrtfinále nastoupila s obvázaným stehnem kvůli nataženému svalu. Trápil vás i prasklý nehet na palci pravé nohy. Jak vypadá váš zdravotní stav nyní?
Ten nehet byla jen krátkodobá záležitost. Na trávě se to stává poměrně často, i když je to celkem bolestivé. Sval ještě trochu doléčuji, ale už je to z 95 % v pohodě. Nyní jsem v plném tréninku.
Bohužel jste nemohla odletět do Tokia, kam místo vás jela Markéta Vondroušová, jež se na hry kvalifikovala z chráněného žebříčku. Jak moc vás neúčast na olympiádě mrzí?
Řekla bych, že každá mince má dvě strany. Když teď vidím, že tam nejsou diváci a je to v této době takové, jaké to je, tak je ten smutek mírnější. Samozřejmě mě to mrzí, protože mám momentálně nejlepší sezonu na betonu a ráda bych reprezentovala Česko. Snažím se to brát pozitivně v tom smyslu, že mám teď čas se připravit na americkou tour, která je poměrně dost dlouhá.
Jste s některou z dívek, které jsou v Tokiu, aktuálně ve spojení?
Nejsem. Holky jsou teď v Tokiu, kde je jiné časové pásmo, takže ne.
Jaký je váš aktuální program?
Nyní mám přípravu s Davidem Kotyzou v Praze na Štvanici. Do toho mi můj fyzioterapeut Michal Novotný pomáhá s kondicí a dává mě do kupy. Přijede mi sparing, s nímž jsem dřív spolupracovala. Zapojí se do toho taky Tomáš Petera a Bára Štefková, takže se to snažíme míchat tak, aby to nebyl stereotyp. Někdy druhého nebo třetího srpna pak poletíme do Montrealu.
Jak vůbec zvládáte zpracovávat emoce? Stalo se vám někdy, že jste rozmlátila vzteky raketu?
Ani během zápasu, ani během tréninku jsem raketu nikdy nerozsekala. Samozřejmě sama se sebou někdy bojuji, to ale asi úplně každý. Je to nahoru dolů, ale poslední dobou se snažím pracovat na tom, abych lépe zvládala svoje emoce a celkově i chování na kurtu a mimo něj. Měla jsem s tím trochu problémy koncem minulého roku, a to i s očekáváním, takže jsme do týmu připojili mentálního kouče, se kterým na tomhle pracuji. Myslím si, že mi to dost pomáhá.
Kdo je vaším vzorem?
Kdybych se měla zaměřit na chování, tak asi nemám žádný vzor. V tenise je to od malička Roger Federer. Je to ikona. Sledovala jsem ho, když jsem byla menší. Je to elegán, má charisma a když kolem něj projdu, tak z něj něco cítím. Takovou klidnou pozitivní energii. Snažím se i něco odkoukat z jeho hry.
Jak jste se cítila, když jste ho viděla poprvé naživo?
Samozřejmě jsou tam Nadal i Djoković, z nichž také vyzařuje nějaká energie, ale je pravda, že doteď, když vidím Federera, tak mám takový ten „jéééé“ pocit. Mám k němu opravdu respekt a vidět ho je pro mě pokaždé zvláštní.
Vím o vás, že nejste studijní typ. Jak jste na tom s angličtinou, která je v tenise také velmi důležitá?
S angličtinou jsem na tom docela dobře, domluvím se v pohodě. Nějaká slovíčka, slovní spojení nebo gramatické chyby mi samozřejmě ujedou, ale od dvaceti let se bavím se všemi anglicky. Jezdím po světě a musím si například domluvit hotel, na letištích nastávají různé situace, takže s tím nemám problém. Ve škole jsem problémy nikdy neměla, jen mě studium moc nebavilo.
Je vám 24 let. Čeho byste chtěla ve své kariéře dosáhnout?
Určitě bych chtěla vyhrát grandslam, to je takový můj dětský sen. Pro mě je to asi nejvíc. Ale cíle se mi postupem času mění. Před dvěma lety mi šlo hlavně o to být světová jednička, ale i to se časem mění. Jediné, co zůstává, je ten grandslam. Moc bych si přála vyhrát Wimbledon.
V tenise se pohybuje i spousta pohledných mužů. Který tenista vám přijde nejpřitažlivější?
Berrettini vypadá dobře, nebo Basilašvili a Zverev. Já ale tenisové muže vídám pravidelně na turnajích, takže se po nich ani moc nedívám.
Vy jste talentovaná tenistka a velký dříč zároveň. Dokážete od tenisu někdy i vypnout?
Celkem to dokážu. S kamarády chodíme do města, do kina nebo i na komornější koncerty, to mě baví. Ráda chodím na brunche, kafíčka i večeře. Ráda hraji na kytaru. Teď jsem se sama začala doučovat španělsky. Studijní typ. (smích)
Podle vašeho Instagramu to vypadá, že vás baví fotomodeling a hudba. Jakým směrem byste se pravděpodobně vydala, kdybyste nebyla tenistkou?
To vůbec nedokážu říct, protože mám rozšířené obzory a každou chvíli mě baví něco jiného. Třeba teď by mě bavilo mít nějaký podnik či kavárnu. Bavila by mě i ta hudba. Kdybych nehrála tenis, učila bych se víc na kytaru nebo klavír a možná bych udělala v budoucnu nějakou písničku. Tomu bych se určitě nebránila. Už od malička to mám tak, že vždy něco vidím a hned po tom skočím. Baví mě to pak dvě minuty a jdu dál.
Váš tatínek Josef Mucha je momentálně asistentem trenéra Svědíka v FC Slovácko. Jaký máte vztah k fotbalu?
Od malička vyrůstám ve fotbalovém prostředí, protože i můj bratr je fotbalista. Jezdili jsme tedy po zápasech, ať už bráchy nebo táty, do té doby, než skončil. Nedávno jsem například sledovala EURO, to jsme se dívali v Londýně všichni a fandili. Ale určitě to není tak, že bych sledovala první ligu, spíš podporuji tátu.
Sledujete Slovácko v konferenční lize?
Sleduji. Jsem nesmírně ráda za taťku, že se jim momentálně tak daří.
