Olivere, není tajemstvím, že jste se od malička považoval za trémistu. Co vám nejvíce pomohlo k tomu, abyste se trémy úspěšně zbavil?
Trémista jsem skutečně byl, ale že bych se bál mluvit při každé příležitosti, to zase ne. Cítil jsem nervozitu ve škole během zkoušek, prezentací. A stejně tak jsem měl strach i při příchodu do Seznamu, kam jsem přišel jako píšící novinář. Pak mi časem řekli, ať si jdu stoupnout před kameru. Mně se vůbec nechtělo, chtěl jsem zůstat u psaní, což mi odjakživa šlo. Co mi pomohlo, jak jste se ptala, tak Seznam přišel s tím, že chce dělat televizi, tři měsíce předem. Takže jsem měl tři měsíce na to, abych stál před kamerou a trénoval každý den. Nacvičil jsem si nějakou svoji pózu, naučil jsem se s tou trémou pracovat, s dýcháním, nastavením těla a koukáním do kamery. A skrz pravidelný trénink, který nikdo neviděl, protože to šlo takzvaně do zdi, jsem se vše naučil. Dneska je to naopak tak, že se před kameru strašně těším a jsou to přesně ty chvíle, které si nejvíc užívám.
Jak se běžně připravujete na živý přenos?
Je zapotřebí vědět o každém zápasníkovi co nejvíce věcí. Samozřejmostí jsou ty základní zápasnický věci, bilance, předešlí soupeři. A potom se snažím vyhledávat různý zajímavosti z jejich instagramu, bavím se s lidmi, kteří jsou v okruhu těch zápasníků – ať už jsou to kluci z gymu nebo například bývalí soupeři, abych měl co nejvíce zákulisních informací, které se ode mě ve studiu očekávají. A příprava jednotlivých studií je pak čistě flow. Když si sednu k tomu stolu, tak se cítím jak u sebe doma v obýváku. Jsou tam hosté, které jsem si pozval, můj scénář, moje otázky. Tohle všechno pak člověku dodává strašně moc sebevědomí.
Foto: Miloš Schmiedberger
Diváci MMA světa umí být nemilosrdní. Jak vy osobně snášíte kritiku?
Blbě. Poprvé jsem se objevil v Oktagonu 8. listopadu – den před Zápasem století. S Betty Šulcovou jsme moderovali veřejný vážení. Samozřejmě jsem byl natěšený, protože jsem se těšil na MMA, novou výzvu, obrovský publikum. Ale pak jsem přišel domů a četl jsem si komentáře, a tam to bylo čistý blití. Hrozný. Pure hate. Bylo to poprvé, kdy jsem zažil takovou vlnu hejtu. Je asi potřeba pochopit, co za lidi to píše, to je první věc. Když vás chce někdo pochválit, existuje na sociálních sítích funkce „like“. Kolikrát jste napsala na youtube, že tohle video je povedené, nebo že se vám líbil výkon moderátora? Asi nikdy. Prostě dáte „like“ a tím to končí. A to vyjadřování hejtu se nejčastěji dělá skrze komentáře, takže to neznamená, že když máte 50 komentářů negativních, tak že se to nelíbilo všem. To je třeba pochopit.
Co byste tedy sám za sebe doporučil ostatním v boji s hejtry?
Za mě je asi nejlepší to prostě nečíst a vyvarovat se tomu. Lidi řeší spoustu věcí, které by řešit vůbec neměli. Třeba jsem pod nějakým videem viděl, že už nevěděli, co rozebírat, tak asi devět lidí řešilo, jak mám zastřižený vousy, jestli bych se měl oholit, nebo to nechat růst. V těch komentářích vlastně nenajdete to, co tam chcete vidět.
Takže ty komentáře už jednoduše nečtete?
Samozřejmě se snažím to nečíst. Když to pak přijde do osobní zprávy, tak jsem většinou ten, kdo těm lidem odpoví. Ale odpovím hezky. Kdybych napsal nějaký urážlivý komentář cizímu člověku, tak ten konflikt bude ještě větší a nikdy to nemůžete vyhrát. Takže spíš ukážu tu lidskou stránku a napíšu mu, že mě mrzí, že to takhle bere. A vždycky ten člověk otočí a po dvou zprávách se omluví, že to viděl jinak než já a že mi vlastně fandí. No, a v tu chvíli z vašeho hejtra získáte v podstatě fanouška.
Zdroj: Oktagon MMA
Jak se vám spolupracuje s hlavním promotérem a spolumajitelem organizace Ondřejem Novotným?
Ondra samozřejmě klade důraz na výkon, což je na jednu stranu strašně dobře, protože se jako jednotlivci a potažmo celá organizace raketově posouváme. Na druhou stranu v mojí hlavě to dlouho bylo tak, že udělám nějakou chybu a končím. Od začátku vím, že musím makat a nepolevit. Ondra má přirozenou autoritu, charisma a umí nás ve správný moment stmelit a nakopnout. A to, co říkal při svém projevu na Štvanici, platí. Protože zatímco si on plní svůj dětský sen, plní ty sny i nám ostatním. Vždycky mu budu vděčný, že mi tehdy dal šanci a od té doby mi věří.
Je něco, v čem vás Ondřej inspiroval?
Je inspirativní ho sledovat při práci. Nikdy jsem nebyl takovej, že bych chtěl od někoho zkušenějšího kopírovat to, co dělá. Vždy jsem chtěl zůstat sám sebou a dělat si vše podle sebe, byť by to znamenalo narušení konvencí nebo toho, co člověk od moderátora očekává. Spíš se inspiruju jeho fungováním – samotným komentováním turnaje a tím, že si on vlastně z hejtů vůbec nedělá hlavu. Nebo když dělá nějaký rozhovor, jakákoliv jeho odpověď je vyprávění příběhu. Ondra má načteno spoustu knih, nakoukáno hodně filmů, takže kolikrát dokáže vytáhnout z rukávu různý metafory a hlášky. To je strašně inspirativní.
Je nějaký fighter, na kterého jste změnil názor v pozitivním slova smyslu?
Jako první mě napadne Pirát Krištofič. Dřív na mě na sociálních sítích působil všelijak, pak jsem si ho ale několikrát pozval do studia jako hosta a strašně jsme si sedli. Je to skvělej showman a zlatej kluk. Názor jsem v pozitivním smyslu ale změnil na více bojovníků. Ale takhle to je i u jiných lidí. Častokrát na vás někdo přes obrazovku nebo displej telefonu působí nějakým dojmem, ale na živo je to pak úplně obráceně.
S kterým MMA fighterem děláte rozhovor nejraději?
Asi s Karlosem Vémolou. (smích) Tam člověk ani nestihne doříct otázku a Karlos spustí a povídá a povídá…
K němu máte zároveň blízko i proto, že jste autorem jeho knížky Jak to bylo doopravdy. V čem podle vás Karlosovi křivdí široká veřejnost nejvíce?
Na to mám krásnou odpověď. Je strašně důležitý pochopit jeho životní příběh. Jak jsem tu knihu psal, tak jsem pochopil to, jak se chová. V osmnácti letech se přestěhoval do Anglie, kde načerpal tu západní mentalitu. V Anglii, Americe, kdekoliv na tomhle světě přijde mladý sportovec před lidi a řekne: „Já jsem nejlepší, budu šampion a všechny vás sesekám.“ Pak mu to publikum tleská a řeknou si: „Wow, ten je sebevědomej!“ Ale tady je ta mentalita taková, že si tu každý řekne: „Arogantní floutek, co si o sobě myslí, nic nedokázal.“ Karlos si v sobě nechal tu západní mentalitu, aplikoval ji na český publikum a strašně dlouho mu to vycházelo. Protože všechno, co řekl, dokázal stejně jak Conor McGregor, jak říká, doručit. Ale spousta lidí začala sledovat MMA až Zápasem století. Viděli obrázek Karlose, který spoustu věcí řekl a pořád o tom jen mluvil, že je česká jednička, a pak ho viděli prohrát po 2 minutách. Pak logicky v hlavách téhle veřejnosti, která byla tou dobou v tom sportu relativně neznalá, je Karlos arogantní nabubřelá mluvka, která v jejich očích nic nedokázala. Ale když to postavíte do toho kontextu, tak Karlos čtyři roky neprohrál. Všechno, co řekl, tak splnil. A dělá to dál i po tom zápase. Vrátil se, porazil Mikuláška, Ďatelinku a jde si zase za dalším cílem. To se mi na něm líbí.
A jak ho vnímáte vy?
Karlos je po sportovní stránce maximálně inspirativní člověk. To, že vyjma Zápasu století dokázal vše, co předem avizoval, je úctyhodné. Je mi hodně blízká i jeho mentalita, jeho přístup k tlaku veřejnosti, vlastním cílům a tak dál. To, jak si sám na sebe vždycky uplete bič a vytvoří si nejen tu vnitřní, ale právě i vnější motivaci, která mu ráno pomáhá z postele. A přesně to jsem i chtěl, aby bylo patrné z naší společné knihy.
Jak vidíte boxerský zápas mezi Karlosem a Marpem? Kolik šancí dáváte Karlosovi a kolik Marpovi?
Já osobně nevím. Zápas je za dlouhou dobu, takže se mezitím může stát spousta věcí. Doufám jen, že se Karlosovi zahojí ta ruka, že bude v pohodě. A jsem rád, že konečně uvidíme Karlose dělat v tom zápase něco jinýho, než je náběh, takedown a práce na zemi. Jsem strašně zvědavej na to, jak se s tím popere, trénuje na to opravdu hodně. Na druhou stranu spousta lidí přijde proto, aby viděla, jestli ten Vémola tentokrát zase padne, jestli ho ten „disko-zápasník“ Marpo porazí.
Foto: Miloš Schmiedberger
Mezi vaše oblíbence patří Conor McGregor. Proč jste si oblíbil zrovna jeho?
Přesně z hlediska tý mentality. Na svůj youtube kanál jsem točil video, kde jsem to v patnácti minutách rozebral. Strašně se mi líbí video ze začátku jeho kariéry. Představí se reportérovi a řekne: „Bezpochyby mě jednou vidíte v UFC.“ A pak je střih, jak skutečně jde a vyhraje ten druhý pás v UFC. Je to strašně inspirativní příběh, který ukazuje, že tvrdá práce se vyplácí a sny se plní. Inspiruje mě i z hlediska sebevědomí, protože obecně v Česku je tenká hranice mezi zdravým sebevědomím a arogancí. Každý má tu hranici trochu jinde. I já s tím trošku bojuju, protože spousta lidí mě má za arogantního člověka. Ze začátku, jak jsem začínal v Seznamu, tak si to taky spousta lidí myslela, ale za mě je to prostě zdravé sebevědomí. Když jdete něco dělat, tak si přece musíte věřit, že to zvládnete. Když tam půjdete s tím, že jste průměrný a že to zvládnete jen možná, tak určitě nebudete nejlepší. Určitě nebudu vést svoje děti tím stylem, aby si říkaly: „Jo, tohle mi stačí. Je to průměr, takže v pohodě.“ Každý člověk ale časem dospěje k nějaké lekci pokory.
Jak jste k ní dospěl vy?
Dřív jsem lidem říkal svoje cíle stejně jako Conor, který před 10 lety řekl, že bude double champ. Všichni se mu vysmáli, ale právě ten smích ho motivoval k tomu, aby si za tím šel a skutečně to dokázal. U mě to je trošku jinak, třeba jak se stavím k těm hejtům a kritice. Naučil jsem se, že ty cíle je dobré říkat, jen je lepší je říkat jen s malým náskokem. Například říct veřejně roční cíl. Kdybych teď řekl, co chci dokázat ve své kariéře, tak automaticky budu u lidí za debila, protože to pro ně vzhledem k tomu, kde jsem teď, nebude autentické. Ale když řeknu jen nějakou desetinu toho cíle, tak je to v pohodě. Když to uzavřu, tak se mi na Conorovi líbí to, že je sebevědomej, maximálně si věří a že v hlavní části kariéry až do zápasu s Chabibem (pozn. red. Chabib Nurmagomedov), splnil, vše, co řekl.
Prohlásil jste o sobě, že jste strašně rád středem pozornosti. Je nějaká situace, při níž byste dobrovolně stál raději v pozadí?
Když nemáte lístek v metru a přijde revizor. (smích) Jsem rád středem pozornosti samozřejmě u kamery, nebo v nějaké partě lidí, které mám rád a na kterých mi záleží. Jsou to moji přátelé, takže je rád bavím. Ale samozřejmě je spousta situací, kdy držím hubu a jen pozoruju. Asi je to taky dané i tím prostředím, kdy se člověk necítí být jako doma. Kdybych byl poprvé v nějaké partě lidí, kteří se mezi sebou znají, tak tam bych asi nebyl na první dobrou ten hlavní bavič. Strašně záleží na situaci.
Foto: Miloš Schmiedberger
Kromě MMA máte blízko k hokeji. Ve čtrnácti letech jste se stal novinářem pro hokejový klub Sparta Praha. Sledujete HC Spartu Prahu i v současné době?
Teď trochu míň, ale když mám čas, tak se na zápas podívám. Vím zhruba, jak si stojí v tabulce, a že titul vyhráli naposledy, když jsem byl ještě jako fanoušek na tribuně, takže je to možná tím, že jsem tam teď dlouho nebyl. (smích) Mají smůlu v klíčovým okamžiku. Jsem samozřejmě pořád sparťan, na co si ale čas najdu, je NHL a New York Rangers.
Kdybyste mohl letět do Ameriky na NHL, nebo UFC, co byste si vybral a proč?
To je dobrá otázka. Odpovím úplně jednoznačně. Letěl bych na NHL na Rangers, protože v UFC by mě teoreticky zajímal hlavně Conor, ale spíš ten starej. A toho už podle mě bohužel neuvidíme. Takže hokej by to u mě vyhrál. A hlavně Oktagon dělá stejně lepší show! (smích)
