Ondřeji, máte odjakživa dobrý vztah ke sportu?
Dalo by se říci, že od ranného dětství… Na základní škole jsem se věnoval atletice, později fotbalu a hokeji.
A jak tomu bylo na střední škole?
Po nástupu na internátní školu se všechno změnilo, jelikož během stěhování nábytku došlo k popraskání sítnice v pravém oku. I přesto, že jsem podstoupil řadu operací, přišel jsem o zrak zcela úplně.
Pak jste se opět vrátil ke sportu…
Ano, díky rodině a kamarádovi Lukášovi, jenž mi řekl: „Ondro, začni běhat a jeď na olympiádu!“ Takže po více než roce, jsem dostal motivaci od nejbližích a začal běhat. Později jsem zkusil triatlon a cyklistiku.
Jako první nevidomý sportovec jste zdolal celou trasu cyklistického závodu Tour de France. Jak probíhala vaše příprava?
Minulý rok v březnu jsme společně s Markem Peterkou vymysleli tento projekt v Ománu. Začali jsme zjišťovať veškeré potřebné informace, které se závodu týkají a snaha byla se propojit i s organizátory akce. Ti bohužel, vůbec neragovali na naše dotazy. Takže nám nezbývalo nic jiného, než si to udělat po svém. Po té přišla pandemie, čímž se totálně vše pozastavilo. Hledání partnerů a financí nebylo vůbec žádnou hračkou, jelikož nikdo nevěděl, co se bude nadále dít a vkládání financí do něčeho, co by se nemuselo uskutečnit, nepřicházelo v úvahu. Tím se většina náležitostí přesunula těsně před zahájení Tour de France. Příprava není jen o naplánování celé akce, ale podstatnou částí je i fyzická příprava. Trávil jsem pětkrát týdně 4-5 hodin na kole a zúčastnil se různých soustředěních po Evropě.
Nezastupitelnou součástí přípravy sportovce je řádná regenerace. Dostali jste patřičný čas na odpočinek?
Vstávalo se v půl páté, poté proběhly přípravy na celý den a za hodinu už jsme seděli na kolech. Podle druhu a náročnosti etapy se odvíjel i čas. Po první hodině a půl přišla tyčinka, gel a voda… Když jsme dojeli etapu, vyráželi jsme směr ubytování. Někdy byla jeho vzdálenost delší, takže nás do místa odvážela auta. Pak už jsme mohli zregenerovat naše těla masáží, jídlem a spánkem.
Tři týdny na francouských silnicích a v nohách přes tři tisíce kilometrů. Jaký jste měl pocit, když jste dojel do úplného cíle?
Byl jsem rád, že to mám za sebou… Jelikož postupně začaly přicházet všechny dozvuky roční přípravy a závodu. Přesto jsem se nad tím pozastavil a řekl si, jak je možné, že to tak rychle uteklo.
Snažíte se motivovat ostatní lidi a poukázat na to, že překážky jsou pouze v našich hlavách. A co psychika? Je možné ji trénovat nějakým způsobem?
Určitě. Já ji trénuji další výzvou… Když překonáte něco, co se tváří od počátku nereálně, nakopne vás to a posune dál v životě. Jakmile se trénuje oddolnost, zárověň tím dochází i k duševnímu téninku. O tom by vám mohl vyprávět můj mentální a sportovní kouč Jan Mühlfeit.
Každá etapa má svá uskálí… Umíte říct, která z 21 etap Tour de France byla pro vás nejobtížnější?
Celou dobu jsem byl toho názoru, že nejhorší na zdolání budou horské etapy. Chvilku trvá, než se člověk vyrovná s výškovým převýšením, který má na tělo velký vliv. Ale opravdu nejobtížnější byla 13. etapa – Nîmes Carcassonne. Šlo o rovinatou a větrnou trasu, jež byla dlouhá 220 km. Když jsme sjížděli kopec, síla větru nás pomalu zastavovala.
V každém sportu se dodržují přísná pravidla ve váhové kategorii. Váže se i k cyklistice?
V závodní cyklistice je lepší pracovat s nizší váhou, ale z něčeho se energii brát musí. Na závody jsem odjížděl s 68 kg, v průběhu závodu jsem přišel jen o 3 kilogrami. V roce 2016 jsem vážil o 10 kg méně a to po maratonu na Velké čínské zdi. Už jsem cítil, že to není dobré.
Plánujete další sportovní výzvu, jež by se podobala v náročnosti přípravy a výkonu jako tomu bylo u Tour de France?
Těžce se bude překonávat tato sportovní výzva. Ať už v přípravě, náročnosti a délce závodu. V současné době si užívám toho, čeho jsem dosáhl a plánuji dopsat knížku a dodělat dokumentární film.
O čem bude dokumentární film?
Vlastně budou dva filmy. Po dobu pěti let natáčela Jana Ševčíková časosběrný film o nevidomých, který by měl jít do kin v příštím roce. A stejně tak se plánuje vydání dokumentárního filmu od Rostislava Málka o Tour de France.
Kdo je vaší oporou a co vás v životě motivuje?
Životní oporou je přítelkyně Péťa, rodina a přátelé. Rodiče při mně vždycky stáli a mohu se na ně kdykoliv obrátit, za co jsem opravdu moc vděčný.
Pro mě je motivací řada věcí, ale přesto ta největší se skrývá v pomoci druhým. Předně mě naplňují projekty jako byl letošní závod Tour de France, který jsme jeli s Markem pro nevidomé děti.
