Ondřej Zvára o rozlučce s milovaným Cento Lanem: Odejde kus mě

Ondřeji, Praha se stala v těchto dnech centrem dění světového parkuru. Co pro vás tato událost osobně znamená?

Je to opravdu fajn, že se náš sport dostane mezi české fanoušky. Kvituji to s ohromným nadšením, protože největší nevýhoda našeho sportu je ta, že není v naší republice tolik populární a známý. Neznají jeho obtížnost a lidi, kteří skáčou parkur, takže jsem velmi rád, že si k němu mohou přičichnout a dotknout se světové záležitosti.

Jak bude probíhat rozloučení s šampionem Cento Lanem, které dnes proběhne v O2 areně?

Na rozloučení máme vyhrazeno nějakých 10 minut před odpolední soutěží. Bude to velmi emotivní s hodně slzami, protože je to zvíře, se kterým každý den pracuji, o které se každý den starám a prožívám s ním všechny nemoci i vítězství. Má pro mě nějakou duši a je to pro mě kamarád. A díky tomu, že jsem Cento Lana dostal od jeho majitelky Hany Rechové v době, kdy mu byly 4 roky, tak jsem s ním 13 let denně.

Původně jste se chtěl rozloučit s tímto koněm na olympiádě v Tokiu. Proč jste se rozhodl jeho odchod do důchodu oddálit?

To je celkem srandovní. První plán byl takový, že se Cento Lano rozloučí v roce 2020 po Tokiu. Tím, že se olympiáda o rok posunula a Cento Lano se i přes svůj požehnaný věk (16 let) těšil dobrému zdraví a kvalitnímu tělu, mohli jsme rozlučku o rok šoupnout. Další odložení přišlo po olympiádě, kde jsme měli možnost skočit jeden parkur. Příprava i cesta byly náročné, ale to samotné závodění pro něj náročné příliš nebylo, takže jsme čekali na to, jak se bude cítit po návratu. Díky posunu olympiády jsme měli dvě velké akce po sobě a díky tomu, že Cento přijel v naprosto skvělém stavu, řekli jsme si, že pojedeme na mistrovství Evropy, takže jsme to posunuli až po té Evropě.

Kde si bude užívat zasloužený důchod?

U nás doma. Majitelka chtěla zaručit, aby o něj bylo postaráno. A tím, že ona ví, jak jsem s ním jeho kariéru prožíval a jací jsme kamarádi, myslím si, že má jistotu v tom, že se o něj až do konce života dobře postarám. Ale tím, že je to plemenný hřebec, nastane teď jeho plemenná kariéra, kdy doufáme, že zplodí co nejvíce potomků v naší republice a posune ten sport o kus dál. V tom nám bude pomáhat firma Hapax, která je asi 5 kilometrů od nás, takže ho bude mít pořád na dosah. A tam bude jezdit vždy na tu připouštěcí sezónu, takže nějakých pět šest měsíců bude v Roubíčkově Lhotě v Hapaxu, kde bude plnit své připouštěcí povinnosti, a pak se opět vrátí do své domovské stáje.

Takže máte v plánu, že si od něj v budoucnu ponecháte hříbě?

Hříbě už máme. Dokonce budu s jeho prvními potomky vyjíždět na závody, protože Cento Lano už nějaký ten pátek připouští. Jen do dnešní doby připouštěl jen mraženým spermatem, protože závodil a samozřejmě ty odběry jsou při kariéře fyzicky náročné, protože to nelze provést doma ve stáji. Takže se změní pouze způsob toho odběru. Jinak už má čtyřleté nebo pětileté potomky a já už mám nějaké v práci. Moc se na ně těším, protože někteří z nich vypadají zajímavě.

Máte už mezi nimi favorita?

Ano, mám.

Cento Lana jste sedlal přes 13 let. Jaká nejhezčí společná vzpomínka se vám vybaví jako první?

Vybaví se mi dvě úsměvné situace z doby, kdy jsme se setkali úplně poprvé. První z nich se mi vybaví z místa, kde jsem ho měl vyhlídnutého a snažil jsem se sehnat sponzora, protože ten nákup byl už v jeho čtyřech letech finančně velmi nákladný. Když už jsem věděl, že je v České republice, pracoval jsem pro úplně jiného majitele, než jsem pracoval doteď. Toho koně jsem mu ukazoval a on si ho tenkrát prohlédl, mávnul rukou a řekl, že se mu nelíbí. Byl jsem tenkrát hrozně mrzutý, že mu nedal ani šanci. A když to vezmu zpětně, tak to bylo moje vysvobození, protože jsem o 2 měsíce později tu práci opustil, začal jsem pracovat pro Hanu Rechovou v Brně a ta už byla rozumnější. Koně jsme vyzkoušeli a po chvilkovém rozmýšlení jsme ho pořídili. A druhá úsměvná situace byla v momentu, když jsme ho zkoušeli. Většinou je to zkoušení několikafázové – mladí koně se zkouší ve volnosti, skáčou přes překážku bez jezdce, potom si na něj sedneme. My jsme ho vyzkoušeli a byli jsme tak nadšení z toho, jak se hýbe, jak se chová, že jsme si cestou domů z Tachova do Plzně až v Plzni uvědomili, že jsem si vlastně na toho koně vůbec nesedl. Tomu jsme se zpětně docela zasmáli.

Kdy jste poznal, že je Cento Lano talentovaný? Pozná se to na koni hned, nebo až s přibývajícím tréninkem?

Vyhledávání zvířat je hrozně obtížné. Jsou koně, kteří jako mladí vypadají, že mají neuvěřitelný talent, a potom se může stát, že na to nemají psychiku nebo zdraví. Na začátku jsem tušil, že tam je ta kvalita nesmírná. Náznakově jsme si mohli zjistit, jak moc je zdravý. Ale že ta kvalita je olympijská, se opravdu dozvíte až někdy v sedmém osmém roce. Takže že je kvalitní, jsem věděl od začátku. Ale jak moc je kvalitní, jsem si zjišťoval až s postupem času.

Je známo, že je důležitý vztah mezi jezdcem a koněm. Jak jste to měl konkrétně s Cento Lanem? Vytvořil se vztah mezi vámi a ním na první pohled, nebo se budoval postupně?

S většinou koní to mám tak, že to přichází s postupem času, ale já opravdu bez nadsázky miluji svoji práci a spolupráci se zvířaty, takže mám všechny koně hrozně moc rád. Ale s Cento Lanem to vzniklo od první chvíle. Když toho koně vidíte, tak on je opravdu silný, obrovský, monumentální, do toho bílý. Fakt jsem ho měl rád od prvního okamžiku a čím víc mi dával tu svoji kvalitu a pomáhal mi v tom sportu, tak to bylo silnější a silnější. Opravdu si nedokážu představit, co bude probíhat dnes. Abych se přiznal, tak se na tu rozlučku vůbec netěším, protože odejde kus mě. Je to pro mě velmi těžké.

Může se stát, že se jezdec a kůň nesžijí, a tudíž je jejích společné působení nemožné? Stalo se to i vám?

Ano, stalo se mi to. A myslím si, že se to musí stát každému jezdci. V našem sportu je těžké najít kvalitní zvíře, skvělého sportovce, skvělého trenéra a sponzora, který je na stejné vlně jako vy. Ale nejtěžší je sloučit ten pár. Takže ano, stalo se mi to, ale musím zaklepat, že se to neděje často. Mám takový uvolněný lehčí styl, takže to větší škále zvířat sedí, ale na druhou stranu já potřebuji ke svému stylu specifického koně. Ale protože jsem profesionální jezdec, musím se s tím nějak popasovat. Tudíž potom záleží na tom, jak kvalitního máte sponzora a potom je to na dohodě s ním. Jestli se budete snažit to protlačit trochu natvrdo a budete se snažit to nějak překousnout, nebo raději půjdete cestou, že toho koně vyměníte tak, aby ten pár fungoval společně.

Proslýchá se, že vaším budoucím koněm bude Ice Age. Prozradíte nám něco o tomto koni?

On je teď fenomenální a skáče skvěle, ale jak už jsem říkal při tom výběru mladých koní. Může se to během roku dvou změnit k lepšímu, nebo naopak k horšímu. V tento okamžik je to moje největší naděje. Vkládám do něj velké možnosti stejně jako jeho majitelka, což je opět Hana Rechová. Spíš teď uvidíme, jestli jsme schopni ho ekonomicky udržet, to je v dnešní době asi ta nejdůležitější věc, protože už v tomto okamžiku jsou za něj neuvěřitelné nabídky. Pak je důležité, aby se držel zdravotně a všechno si sedlo.

Kolik je zapotřebí mít připravených kvalitních koní, když se pohybujete na světové úrovni?

Z velké části záleží na tom, čeho chcete dosáhnout. Opakuji to dost často, ale v našem sportu to je bohužel tak, že záleží na tom, jak jste ekonomicky silní. Samozřejmě čím víc máte kvalitních koní, tím větší šanci máte na kvalitní výsledek, a můžete tak jezdit víc parkurů. Čím větší rutinu máte ve velkých závodech, tím kvalitnější jezdec jste. Proto v našem sportu jsou kvalitní jezdci spíš jezdci v pokročilém věku, protože toho mají už hodně za sebou a mají nadhled a zkušenost. Pokud se chcete udržet v českém sportu, stačí vám i jeden kvalitní kůň. My se to se sponzorem snažíme udělat tak, abychom si ty koně vychovávali, takže jich mám ve stáji 12 nebo 13 do sportu s tím, že tam jsou koně čtyřletí, pětiletí, šestiletí, jeden sedmiletý. A pak mi odpadají postupně ti, kteří nemají na poslední skok, a pak nám odspoda dorůstají. Protože na to, aby jezdec jako já mohl mít koně od 8 do 12 let, což znamená v jejich nejlépe produktivním věku, znamená to, že bychom ty koně museli nakupovat v řádech stovek tisíc eur s tím, že se pak ještě projeví, kdo tu kvalitu opravdu ukáže. My takhle silní nejsme, takže se snažíme nakupovat mladá hříbátka nebo například tříleté koně, kteří jsou v desítkách tisíc eur, ale pak samozřejmě toho koně živíte do sedmi let, než opravdu vidíte, že ta kvalita přichází.

Co vše obnáší péče o koně?

Jsem velmi rád, že se o tom bavíme, protože to je opravdu živý tvor a ne stroj. Na to, aby můj tým klapal, máme zaměstnané tři zaměstnance nonstop na plný úvazek. Tím se nikoho nechci dotknout, ale málokdo si uvědomuje, že toho koně nemůžeme někam na dva měsíce odstavit. My s ním pracujeme celoročně. Každý den se s ním musíme hýbat, každý den se o něj musíme starat. Čím víc se to zvíře hýbe, tím lepší je to pro jeho zdraví a psychiku, protože kůň je od přírody stavěný na neustálý pohyb, takže se všemi koňmi dvakrát denně něco děláme.

Dnes jsou koně hodně v kurzu. I přesto, že to je nákladný koníček, jeho oblíbenost roste. Je rozhodující, jestli má začínající jezdec/jezdkyně doma koňské zázemí u rodičů, nebo na tom nezáleží?

Je to lepší, ale rozhodně to není potřeba. V době komunismu to nebyl podporovaný sport, ale v dnešní době najdete téměř v každé české vesnici nějakou malou stáj. Takže i přesto, že člověk nemá takové finanční zázemí, dokáže si najít klub, kde může začít. Jde hlavně o to, jak jste pracovití a jak vydržíte, protože když nemáte finance na to, abyste si mohli vše zaplatit, tak to ve většině klubů musíte vyměnit za práci. Potom je to o to těžší, ale nemyslím si, že mladý jezdec potřebuje mít koňské zázemí doma.

Je nějaká věc, co byste v tomto rozhovoru rád zmínil, ale já jsem se vás na ni nezeptala?

Myslím si, že jsme probrali všechno. Spíš bych chtěl říct, že je fajn, že se díky této akci dostal náš sport do širšího povědomí lidí. Jsem rád za každý rozhovor a za to, když se lidé ptají. Já vždy říkám, že kdokoliv se chce něco o tomto sportu dozvědět, ať se staví a že si s ním o tom hrozně rád popovídám. V našem sportu je hodně zákoutí, které lidi netuší. A myslím si, že v dnešní uchvátané době je tohle stále sport, který nelze zrychlit. Pořád na koni nelze jezdit, dokud mu nejsou tři čtyři roky. Pořád nemůže kůň skákat velký sport, dokud mu není sedm let. A to je v této uspěchané době krásná věc.