Na mistrovství světa jste nadchl nejen fanoušky, ale i odborníky. Přitom jste asi před deseti lety měl na rok od hokeje pauzu. Co se přihodilo, že jste si k němu opět našel cestu?
Když jsem hokej rok nehrál, začal mi chybět. Vrátil jsem se k němu jen tak pro radost v Mariánských Lázních, kde jsem se narodil a s hokejem začínal. Pak jsem zase navázal kontakt s kluky v Plzni, kde jsem v sedmnácti letech na rok přerušil kariéru. Začal jsem hrát v Klatovech, kde byla většina bývalých spoluhráčů z Plzně. Odehrál jsem tam sezonu v juniorech a ve druhé lize mužů. Potom si mě všimli v Karlových Varech, pozvali si mě na zkoušku a další rok jsem putoval do juniorky do Varů.
Jaké období bylo pro vás to nejtěžší?
Etapa, kdy jsem končil s hokejem. Byl jsem opravdu zlomený. Hokej mě nebavil, netěšil jsem se na zimák ani na kolektiv, který tam byl. Právě kvůli partě, životu a hokejové legraci většina lidí hokej hraje. Vyvrcholilo to tím, že jsem s ním na rok přestal.
V čem vám tato zkušenost pomohla?
Asi si uvědomit, že hokej je pro mě náplní života. Neříkám, že jsem si období bez hokeje neužil. Byl jsem sedmnáctiletý kluk na internátu v Plzni, takže jsem měl volnost a jiné priority. Pak mi hokejový život začal chybět a jsem moc rád, že se mi povedlo se k němu vrátit.
Co byste dělal, kdybyste s hokejem přestal nadobro?
To vůbec nevím. Nebyl jsem zrovna nejpilnější student, ačkoli mám maturitu na sportovním gymnáziu, ale o dalším studiu jsem nepřemýšlel. Možná bych se věnoval nějakému podnikání, ale to také nemůžete jen tak vystřelit „z voleje“.
Nechtěl byste mít po svém boku mentálního kouče?
Nikdy jsem ho nepotřeboval. Myslím si, že po mentální stránce se dokážu na zápas připravit sám. Přemýšlel bych o tom pouze v případě, kdyby přišel syndrom vyhoření a nevěděl bych, co se sebou. Ale momentálně se hokejem zase bavím a těším se na každý zápas.
Co byste vzkázal sportovcům, kteří se perou s podobným problémem, jaký jste řešil vy?
Aby to nelámali přes koleno. Buď situace dospěje k tomu, že jim ten sport začne chybět a budou se chtít vrátit, nebo si najdou něco jiného. Znám plno kluků, kteří se sportem přestali a žijí teď spokojený život.
Foto: Miloš Schmiedberger
Během hodnocení všech hráčů na mistrovství světa jste vždycky dopadl nejlépe. Projevil se zvýšený zájem o vás třeba tím, že vás teď lidé oslovují na ulici?
Žiju v Karlových Varech, kde zná de facto každý každého. Zvýšený zájem se projevuje spíš na sociálních sítích, kde mě lidé začali sledovat.
Na šampionátu jste se také dostal do hledáčku skautů, včetně těch zámořských. Jaká zahraniční liga by vás lákala?
Asi každá. Velmi rád bych se podíval s hokejem do světa. Samozřejmě NHL mě láká úplně nejvíc, ale to je už trochu takové sci-fi. Osobně bych chtěl hrát ve Švýcarsku.
Jak mistrovství světa prožívali vaši rodiče?
Moc, mluvil jsem s nimi každý den a mamka mi vždycky psala po zápase. S taťkou jsme zvyklí si po každém zápase volat. Velmi mě podporovali a říkali mi, že jsou na mě hrdí a ať makám dál.
V nedávném rozhovoru jste uvedl, že vás přítelkyně hodně podporuje. Bavíte se spolu běžně o hokeji a zápasech, nebo si práci domů neberete?
Občas se o hokeji pobavíme, ale není to nic velkého. Rozhodně s ní nerozebírám zápas, co jsem udělal dobře a co špatně. Ona mi pořád říká, že jsem šikovný, ale v tomto směru jsem velmi sebekritický a vím, že bych nějakou situaci v zápase mohl vyřešit lépe.
Kdo je vaším hokejovým vzorem?
Vždycky to byl Martin Straka z Plzně. Je pro mě velká čest, že zrovna on stojí za mnou na hokejové střídačce a trénuje mě. Martin Straka i Filip Pešán jsou hodně v pohodě. Celkově byl trenérský štáb velmi příjemný. Ze začátku jsem cítil nervozitu, když jsem je viděl poprvé, ale potom to ze mě spadlo, protože to jsou oba velcí srandisti.
Zmínil jste Filipa Pešána, který byl během šampionátu trnem v oku mnoha hokejovým fanouškům, jelikož na střídačce neprojevoval žádné emoce. Měl by podle vás trenér na střídačce burcovat své hráče?
Pro mě je to jeden z nejlepších trenérů, které jsem kdy potkal. A že během zápasu neprojevuje emoce, na tom určitě nic nezmění. Každý jsme nějaký. Já zápasy prožívám emotivně a hodně řvu, když se mi něco nedaří. On je zase takový, že emoce drží v sobě a nedává je najevo. Určitě to ale není tak, že by ten zápas neprožíval, protože když ho pak vidíte v šatně během přestávky či po zápase, je to úplně jiný člověk než ten, co stojí na střídačce. Mně je jedno, jestli trenér za mnou dělá kotrmelce. Pro mě je daleko důležitější, co mi ten trenér řekne a poradí, aby to mělo hlavu a patu. A v tom je Filip Pešán výborný. Jsem opravdu velmi rád, že jsem mistrovství světa absolvoval pod ním.
Takže kritiku od lidí schytával neprávem?
Kdyby ho lidé poznali blíž a bavili se s ním o jiných věcech než o hokeji, poznali by, že je to velký pohodář a příjemný člověk. Je to jeden z mála trenérů, se kterým jsem si mohl popovídat i o jiných věcech než o hokeji. Stojím za ním. Hlavně to je trenér, který mi dal šanci, takže proti němu neřeknu špatné slovo. Nikdy.
Foto: Miloš Schmiedberger
V Česku je zvykem, že se každý druhý člověk během mistrovství světa stane trenérem. Jak se stavíte ke kritice výkonu národního týmu na sociálních sítích?
Komentáře na sociálních sítích nečtu z jediného důvodu. Je to zóna pro fanoušky i nefanoušky, kde mohou rozpoutat nějakou debatu, a já si tím nechci zatěžovat hlavu. Raději si přečtu názory sportovních médií, kde se k tématu vyjadřují hokejoví experti či bývalí hokejisté. Například jsem si rád přečetl názory Martina Ručinského. Kritika od člověka, který tomu rozumí, za mě musí být, protože se od ní vždycky snažím odrazit. Může mě to i posouvat dál v osobním růstu a výkonu.
Byl na vás vyvíjen velký tlak poté, co jste ovládli České hokejové hry a v médiích se následně objevovaly sebevědomé medailové ambice?
Já jsem si nějaký extra tlak nepřipouštěl. Na druhou stranu, kdybychom na Českých hokejových hrách prohráli všechny zápasy, vznikla by panika, že tam jedeme na výlet a nepostoupíme ani do čtvrtfinále. Pokud řekneme, že jedeme turnaj vyhrát, je to v mých očích zdravé sebevědomí. Kdybychom šli do zápasu s tím, že uvidíme, jak to dopadne, nebylo by to správné.
V čem byl podle vás tedy hlavní problém?
Myslím si, že ta šance na úspěch byla opravdu velká. Přiletěli nám výborní kluci z Ameriky a Evropy, takže jsme měli na šampionátu jeden z nejlepších týmů. První dva prohrané zápasy byly pro nás fackou. Posadili jsme se na zadek a potom už konečně začali hrát, co jsme chtěli. Bohužel pak přišlo čtvrtfinále s těžkým soupeřem, a tam už to bylo buď, anebo. Utkání s Finskem jsme neodehráli špatně, ale bylo i podle výsledku o jednom gólu. Ten jsme dostali my a žádný jsme nedali. Bohužel se s tím už nedá nic dělat.
Máte nějaký předzápasový rituál, který dodržujete?
Jako většina hráčů mám svoji rozcvičku, kterou dělám stále stejnou. A ještě si dělám doma den před zápasem k večeři rizoto s kuřecím masem. Na venkovním zápase si samozřejmě uvařit nemůžu, ale navykl jsem si na to, jelikož se druhý den cítím dobře a lehce.
V minulosti jste hrál také florbal. Vzal jste si něco z tohoto sportu do hokeje?
Myslím si, že rychlost, protože jsem florbal hrál za Mariánské Lázně spíš pro legraci. Vždycky se nás sešlo tak šest lidí, takže jsem po celý zápas neslezl z palubovky a hodně běhal. Na bruslích uděláte pár kroků a jedete dál, ale když tady zastavíte, jednoduše stojíte.
Jak teď trávíte volno?
Užívám si ho se vším všudy. Absolutně nemyslím na hokej. Teď jsem koupil nový byt v Karlových Varech, takže se věnuji jeho zařizování. Plánujeme také dovolenou u známých v Itálii a pak s přítelkyní ještě někam poletíme.
