I velcí filozofové starých časů marně hledali odpověď na jednu otázku. Lechtání není legrační, proč tedy vyvolává smích? Moderní věda již vysvětlení má. Naše tělo podvědomě vnímá lechtání jako útok a smích je obranná reakce.
Pomocí elektromagnetické rezonance bylo zjištěno, že smích při lechtání aktivuje mozkovou oblast „Rolandic Operculum“. Ta kontroluje pohyby obličeje i hlasové a emoční reakce. Mozek vnímá lechtání jako něco, co potenciálně může člověku ublížit. Instinktivně vysílá signál, aby se dotyčný rozesmál. Smíchem dává najevo, že není hrozba a že se útočníkovi vzdává.
To vysvětluje i fakt, že sami sebe nerozesmějeme. Mozeček umí precizně předpovídat tělesné pohyby a včas dané místo na těle znecitliví dříve, než jej polechtáme. Proto můžete přejíždět prsty po svém chodidle sebevíc, ale toho stejného efektu, jako když vás lechtá někdo jiný, nikdy nedosáhnete.
Ale je tady výjimka! Jsou to schizofrenici. Ti své tělo vnímají odlišně a mohou se domnívat, že jejich končetiny ovládá někdo jiný. Na trase „oči – prsty – mozek“ se signál zadrhne. Schizofrenik, když se polechtá, se může smíchy potrhat.
Mimochodem, věděli jste, že existují dva druhy lechtání? Vědci je pojmenovali knismesis a gargalesis. Při knismesis se nesmějeme – je to lehké svrbění, jako když na kůži přejíždíme pírkem. Gargalesis naopak znamená velký tlak na citlivém místě na těle – to způsobuje smích.
Nejlechtivější podle statistik lidé jsou na chodidlech a v podpaždí – jsou to místa, kde je velký počet citlivých nervových receptorů. Následuje břicho a krk.
Zdroj: eurozpravy.cz
