Zdeněk Žák o mladé generaci herců: Někteří kolem vás projdou a ani nepozdraví

Pane Žáku, momentálně se nacházíme v Divadle Bez zábradlí, kde jste prožil poměrnou část vašeho kariérního života. Dokáže vás zde ještě něco překvapit?

Teď už dlouho v divadle nezkouším, takže mě udivuje, co je tady všechno nové. Jsou tu noví lidé, je tu omlazené obsazení a předalo se vedení. Táta předal divadlo svým synům. Tohle vše mě tu překvapuje. (smích)

Co říkáte na to, že divadlo převzali od Karla Heřmánka jeho synové Karel a Josef? 

Myslím si, že ho budou vést úplně stejně dobře, jako to vedl jejich táta. A držím jim palce.

Jednu dobu jste zde hrál až ve čtrnácti představeních. V kolika představeních účinkujete dnes?

Momentálně hraji v sedmi nebo osmi představeních.

K muzikálu Cikáni jdou do nebe jste se vrátil po patnácti letech…

Já jsem se do něj ani tak nevrátil. Když se muzikál hrál poprvé, tak jsem to nazkoušené neměl. Moji postavu hrál Stanislav Zindulka, potom onemocněl a já jsem tu roli převzal za něj. A když jsem to teď hrál podruhé, nastudoval jsem to sám za sebe. A alternujeme to s Dušanem Sitkem, takže jednou hraje on a jednou já.

V čem je pro vás tento muzikál jiný než před 15 lety?

Podle mě je jiný v tom, že je mladší. Ti staří v tom zůstali starými a ti mladí jsou mladší, než byli, protože to hrát po 15 letech už nemohli. I když je tam vlastně jedna hlavní role, kterou v předchozím představení ztvárnil Michal Kavalčík. V současném představení hraje také, ale hraje jeho parťáka. Takže klesnul z hlavní role na o něco menší, ale myslím si, že se u toho teď už i víc zapotí.

Stálo se vám to někdy, že byste „klesnul“ z hlavní role na menší?

Ne, naštěstí nestalo. (smích)

Jednu dobu jste byl divadelně natolik vytížený, že vás potkal kolaps přímo na jevišti a Karel Heřmánek musel zavolat záchrannou službu.

Všichni si mysleli, že to byl kolaps, dokonce si i doktoři mysleli, že to je mozková mrtvice. Jenže to byl přechozený zápal plic a mně se nedokysličoval mozek. Z toho důvodu jsem tady začal omdlívat, takže Karel zavolal sanitku. Hned jsem se z toho dostal, už mi potom nic nebylo. Bylo to takové chvilkové, že jsem o sobě nevěděl. Lidé si možná mysleli, že jsem byl opilý, musel to místo mě dohrál kolega. Ležel jsem tu v sanitce asi dvě hodiny, než se rozhodli, do které nemocnice mě pošlou. To ještě nebyl covid, ale stejně byly nemocnice natřískané. Pak mě odvezli do Motole a tam zjistili, že to je přechozený zápal plic a že to s infarktem nebo mozkovou mrtvicí nemá nic společného.

Přehodnotil jste od té doby některé priority?

Víc piji vodu, protože jsem na to kašlal a byl dehydrovaný. Pořád jsem si myslel, že se mi nemůže nic stát, ale nakonec to k tomu přispělo.

Několik her v Divadle Bez zábradlí, v níž účinkujete, režíroval Jiří Menzel. Co pro vás znamenalo pracovat s touto režisérskou legendou?

On už byl legenda, když jsme se spolu potkali, protože měl za sebou spoustu filmů i divadelních představeních. Setkal jsem se s ním už v Divadle Gong na představení Kdes to byl(a) v noci?, které se inscenuje dodnes. Hraje se už 26 let a přešlo sem do Divadla Bez zábradlí, byla to úžasná práce. Jiří byl v plné síle, my jsme byli v plné síle. Vymýšlely se fóry, ale musím přiznat, že fóry, na které doteď lidé řvou smíchy, vymyslel on.

V seriálech jste již několikrát ztvárnil roli vraha. Jak se vám takhle záporná role hraje?

Je to role jako každá. Většinou bývají dobře napsané tak, že samy sebe kryjí, aby nebyly poznat. V jedné byl největší problém, že vraha poznají podle telefonu, takže bylo zapotřebí změnit hlas natolik, aby nebyl poznat. To bylo opravdu těžké, ale že bych kvůli tomu chodil po Václaváku a vraždil tam podle herecké metody Stanislavského – dneska musím někoho zavraždit, abych to dobře zahrál (smích), to ne. Jinak se to hraje jako každá jiná role.

K vaší práci patří i ranní vstávání. Jak snášíte brzké vstávání vy?

Hrozně. Nevstávám brzo a nevstávám rád. Když jsem byl mladší a měli jsme na vesnici zvířata, tak k nim člověk musel vždycky vstávat. Teď vstává žena, ale já si vždycky přispím. Obzvlášť, když se ještě nikdo nedohodl na tom, jestli se bude měnit čas, nebo ne. Nechápu, jak se na tomhle někdo nemůže dohodnout. Když je sluníčko nahoře, tak je 12 hodin a hotovo. Takhle to dala příroda. I těm starším lidem musí být hůř, když musí najednou o hodinu dřív vstávat a pak zas o hodinu později. Zakázal bych to.

V jednom rozhovoru jste uvedl, že „mladým hvězdičkám chybí pokora.“ Čím si to vysvětlujete?

Výchovou. Všechno se tady po totáči změnilo. Nám se snažili předat etiku, jak se chovat ke starším, jenomže se všechno zrychlilo a ti mladí už tohle nechápou, že by měli staršího pustit sednout, nebo že tomuhle se blbě dýchá. To je to samé s rouškami. Starci nosí roušky, nemůžou pod nimi dýchat, umírají pod tím, ale bude se to vyžadovat, protože se to někde rozhodlo. V tomhle směru začíná chybět etika.

Uvedl byste i nějaký příklad ve vaší branži?

Třeba tady hraji s mladými lidmi v Cikánech a většina těch mladých herců se baví v pohodě, chtějí se něco dozvědět, ale někteří kolem vás projdou a ani nepozdraví, nebo třeba nepomůžou na jevišti. I to se stane, když se člověk dostane mezi partu, která si myslí, že sežrala všechnu moudrost světa.

Vnímáte ještě nějaký zásadní rozdíl mezi vaší a současnou generací herců?

V dnešní době se hraje úplně jiný druh představení. Jak jsem řekl, všechno se zrychlilo. Každý to chce mít rychle za sebou. Ti mladí by byli nejraději, kdyby představení trvalo hodinku deset, hodinku a pryč. Někdy je to i vidět na jevišti, jak to ten herec chce mít rychle za sebou a málo přemýšlí o té postavě. Nás vždycky bavilo, že si člověk musel například v detektivce přijít na to, proč to dělá. A na mně bylo, proč tam jdu, jak tam jdu a proč to udělám. Ne, abych čekal a ptal se, proč to mám udělat.

Z vašich dětí se herecké profese chytily dcery Tamara a Zuzana. Chodí si k vám pro nějaké rady a zpětnou vazbu?

Tamara je dcera z prvního manželství, ta je už velikánská a ode mě žádnou radu nepotřebuje. Žije si svůj život a moc se nevídáme, jelikož bydlí ve Zlíně. Ta mladší, Zuzanka, hraje v Divadle Na Jezerce. Vystudovala Mezinárodní konzervatoř obor Muzikál, hraje teď činohru ve čtyřech věcech a natočila film. Zuzanka začíná být známá, ale netouží po tom. Má ráda divadlo a nejraději tancuje.

Jste k ní kritický jako otec a zkušený herec v jedné osobě?

Zuzanku nedržím při zemi, ať si žije, jak chce. Jen když vidím, že dělá totální blbost ať už na jevišti nebo v životě, tak se jí to snažím říct. Nenakážu jí to, ale poradím jí, ať to nedělá.

Je o vás známé, že jste milovník zvířat. O kolik zvířat se momentálně staráte?

Včely nespočítám (smích). Já se vlastně starám už jen o ty včely, jinak o všechno ostatní se stará manželka. Podotýkám, desetkrát podškrtnout. (smích) Máme doma koně, slepice, kočky, psy. Měli jsme donedávna i papoušky. Máme rybičky a určitě jsem na něco ještě zapomněl, je toho hodně.