Novinářka Veronika Capáková o cestě s dobrovolníky na Ukrajinu: Nebezpečí jsme si nechtěli připouštět

S jakým cílem jste jela na Ukrajinu?

Jela jsem tam dělat reportáž z humanitárního vlaku, který vypravila iniciativa Železnice pomáhá v čele s Albertem Fikáčkem. Právě Fikáček vypravil úplně první humanitární vlak na Ukrajinu, přesněji do Čopu, na slovensko-ukrajinských hranicích. Teď se snažil o rozšíření průchodnosti hranic a vypravil nový vlak, který jel s materiální pomocí do ukrajinské Mostysky. Právě tímto vlakem jsem jela v roli novinářky reportovat o cestě a lidech, kteří se snaží dostat z války do bezpečí.

Kolik dobrovolníků se na Ukrajinu vydalo? Jaká mezi nimi panovala atmosféra? Odjížděli jste s vědomím, že jedete do války zmítané země, předpokládám, že to nějakým způsobem muselo ovlivnit vaši psychiku?

Dohromady nás ve vlaku jelo deset. Dva technici, čtyři novináři, majitel vlaku Fikáček, jedna zdravotnice a zbytek byli dobrovolníci. Byla jsem i u nakládání vlaku, kde pomáhali vyšší desítky dobrovolníků, panovala mezi nimi soudržnost, solidarita. Lidé mezi sebou udělali lidský řetěz a podávali si krabice, pytle věcí a nakládali je do vagónů. Bylo to pěkný v tom, že všichni přišli zadarmo pomáhat a dary naplnily vlak. To bylo v Praze, i České Třebové, a také v Bohumíně.

Myslím si, že si nikdo nepřipouštěl k tělu, že se jede do válečné oblasti. Jeli jsme totiž jenom třicet kilometrů za polské hranice, takže to nebylo tak, že by se člověk musel úplně bát. Samozřejmě, věděli jsme, že je to země, ve které se válčí, ale nejeli jsme do středu bojů. To nebezpečí jsme si nechtěli moc připouštět.

Co ta samotná cesta vlakem?

Cesta tam trvala sedmadvacet hodin, dohromady jsme ale jeli čtyři dny tam i zpátky. Vyjelo se odpoledne ve středu a vrátili jsme se v sobotu v noci. Neměla jsem tušení, jakým vlakem tam pojedeme. Na stránkách Železnice pomáhá jsou pěkné fotky, na kterých jde vidět pouze kupé s ustlanými postelemi. Realita je o něco víc punkovější. Vagóny jsou zhruba ze 70. až 80. let, uvnitř je velmi starý interiér, toalety už taky něco pamatují, do toho nebyla k dispozici tekoucí voda, takže čtyři dny bez sprchy a ruce a zuby jsme si umývali vodou z PET lahve. Byl to velký punk, ale zároveň ty staré vagóny mají své kouzlo. Stačilo si zvyknout na bojové podmínky a v pohodě se to dalo zvládnout.

Někteří lidé vyjadřují obavy o tom, že lidem, kteří to skutečně potřebují se pomoci nedostane.

V Mostysce k vlaku přišly skupiny mužů a žen a hlavně chlapů. Náklad si z vagonů sami za několik hodin vyložili, byli vděční a byli rádi. Humanitární pomoc, kterou jsme přivezli, putovala pak do nejvíce zasažených oblastí, Kyjeva a Charkova. Tam je situace opravdu vyhrocená. Část zdravotnického materiálu odjela do Lvovské nemocnice. Na místě jsem viděla, že organizátoři sbírky v Česku se opravdu velmi snaží, aby se té pomoci opravdu dostalo těm, kteří to nejvíce potřebují.

Četla jsem, že původní plán této výpravy byl, že odvezete humanitární pomoc a zpátky dovezete 500 ukrajinských uprchlíků, ten ale nevyšel, proč?

Ano, takový byl původní plán. Těch uprchlíků, co jsme viděli… Je jich hodně. O odvoz je velký zájem. Linky, které běžně jezdí, nestíhají. Stalo se víc věcí, které se během cesty pokazily.

Co konkrétně?

Problém nastal při cestě na zpět. Dojeli jsme na Ukrajinu a lokomotiva, se kterou jsme přijeli, musela odvézt vagóny plné onkologicky nemocných dětí, které se potřebovaly dostat do Polska. My jsme tam tedy měli zůstat přes noc a počkat na uprchlíky, kteří budou chtít odvézt do Česka. Dostali jsme informaci, že tam počkáme den, dva. Plán byl takový, že v Mostysce nabereme lidi, kapacita vlaku byla až 500 lidí, a pak budeme moct odjet.

Druhý den ale pro nás přijela lokomotiva a začala nás odtahovat. Důvodem prý bylo, že pojedeme do Polska, kde taky čeká spousta lidí na odvoz. Další problém nastal v Přemyšlu, kdy pracovníci polských drah nechtěli pustit do vagónů lidi, kteří se potřebovali z Polska dostat dál. Na nádraží byl chaos a zmatek. Byla tam cítit velká frustrace ze strany dobrovolníků i uprchlíků.

Snažili se vám lidé přesto dostat do vlaku?

Nakonec se tam podařilo dostat 15 lidí, přestože jim zaměstnanci Polských drah řekli, že nesmí nastoupit, protože v dokumentech je napsáno, že je to prázdný nákladní vůz a nesmí tím pádem převážet lidi.

Takže kvůli byrokracii jste nemohli pomáhat tak, jak byste chtěli.

Byrokracie byla opravdu těžkopádná a nešlo se na ničem moc domluvit. V takových případech, jako je válka, by měla být nápomocná, ne způsobovat komplikace.

Co to bylo za lidi, kteří se nakonec dostali do vlaku? Jistě jste si vyslechla jejich životní příběhy, utkvěl vám některý v paměti?

Byly to maminky s dětmi. Byla tam i jedna mladá žena, jmenovala se Elena. Vyprávěla mi, že zažila už dvě války. Jednu v roce 2014, kdy utekla z Luhanské oblasti, kde byl v té době konflikt. Chtěla jít do bezpečí, proto se přestěhovala do Kyjeva. Říkala, že se v Kyjevě cítila šťastně, že byla hrdá na to, že je Ukrajinka. O šest let později začala další válka a musela se odstěhovat znovu. V Luhanské oblasti, která je okupovaná má Elena rodinu, je jediná z její rodiny, komu se podařilo utéct za hranice, a kdo je v bezpečí.

Další příběh, který mi utkvěl v paměti byl jedné rodinky. Mladá máma, její dvouletý syn Timur a čtyřiašedesátiletá babička. Ti cestovali z Oděsy, asi tři dny. Byli unavení, protože mít neustále batole v náručí a cestovat přeplněnými vlaky a čekat pořád v nějakých frontách je vyčerpávající. Právě oni se s námi z Polska dostali do Prahy.

Táta Timura samozřejmě musel zůstat na Ukrajině, jelikož muže země do zahraničí nepouští. Neví, co s nimi bude, mají známé v Praze. Ta babička tam nechala svého sedmdesátiletého manžela, který nemohl odcestovat kvůli zdravotním problémům. Každý den prý slyšeli sirény a chodili se schovávat do sklepa, který by je, v případě že by na budovu spadla bomba, vůbec neochránil.

Ve společnosti se objevují názory, že bychom neměli tolik Ukrajincům pomáhat, co byste vzkázala těm, kteří jsou proti přijímaní uprchlíků?

Je to těžký, samozřejmě že v Česku máme lidi, kteří také potřebují naši pomoc. Ale oni prchají před válkou, často jen s jednou taškou v ruce a v druhé většinou mají malé dítě. Jsou to matky, které se rozhodly utéct a ochránit tak své děti. Kdybychom my byli ve válce, taky bychom byli vděční, kdyby se nám dostalo pomoci.

V médiích se také mluví o rasismu vůči uprchlíkům, byla jste něčeho takového svědkem?

Slyšela jsem o tom, ale přímou zkušenost s tím nemám. Dere mi to srdce. Když má přece někdo jinou barvu kůže, tak se k němu nechovám jinak.