Před rokem jste se rozhodl vstoupit mezi sportovní funkcionáře kandidaturou na post předsedy Českého olympijského výboru, nyní převezmete funkci šéfa Národní sportovní agentury po Milanu Hniličkovi. Co vás vedlo k tomuto radikálnímu rozhodnutí?
Nebylo to jednoduché. Kandidatuře na předsedu ČOV jsem věnoval mnoho času a úsilí, takže se mi jí nevzdávalo lehce, ale promyslel jsem to a jsem si jistý, že z pozice předsedy Národní sportovní agentury dokážu pomoci českému sportu mnohem více.
Veřejně jste poděkoval Milanu Hniličkovi za to, co udělal pro český sport. Čím byste rád navázal?
Rozhodně komunikací se sportovním prostředním, v čemž NSA, pod vedením Milana Hniličky, excelovala. Povedlo se mu v rekordním čase vyplatit program »Můj klub«, který financuje 7100 dětských oddílů v Česku a svazy. To bude také můj cíl.
Co byste naopak chtěl změnit?
V oblasti sportu by lidé měli pochopit, že přišel čas na změnu. Musíme hlavně změnit postoj sami k sobě, být upřímní, zamést si před vlastním prahem a také se zbavit pokrytectví, které mezi námi ve velké míře panuje. Mojí ambicí je lidem ukázat směr, jak bychom měli přemýšlet. Co se týká Agentury, tam je potřeba stabilizovat personální zajištění a navázat úzkou spolupráci s ministerstvem školství, aby školní sport dostal co největší podporu. S panem ministrem Plagou jsem již jednal, mám z toho velmi dobrý pocit, jelikož sportu fandí. Stejně jako já si uvědomuje, že školní sport je pro rozhýbání našich dětí naprosto stěžejní.
Jaká je vaše dlouhodobá vize?
Ukázat lidem, že to lze dělat i jinak – dlouhodobě a koncepčně. Myslím si, že bychom měli vědět, čeho chceme ve sportu dosáhnout za dva, čtyři roky, šest let… Svět je napřed ve všech disciplínách. Když chce sportovec něčeho dosáhnout, musí odejít do zahraničí. Lidé jedou na výkon, mají krátkodobé myšlení. To jsem pochopil v Německu, kde se jede v etapách na čtyřleté cykly. Jsou tam jasně stanovené cíle, nástroje a kontrolní mechanismy, aby se pokračovalo. To u nás není. Pokud to nezměníme, bude nám svět a sportovní prostředí utíkat.
Vy se již nemůžete ucházet o post šéfa ČOV, přesto je o vás známo, že jste velký kritik pana Kejvala. Budete o něm veřejně pochybovat i nadále, nebo se budete snažit najít společnou řeč?
Již jsme schůzku měli. Nabídl jsem ČOV pomocnou ruku – například s organizací různých diskuzí a vysláním sportovců na olympiádu. Jako předseda Národní sportovní agentury jsem v kontaktu s ministry a představiteli státu. To se v dnešní covidové době může hodit, alespoň co se týká očkování sportovců a výjimek v rámci cestování. Nicméně jsem panu Kejvalovi řekl, že ze svých zásad, mezi něž patří dodržování demokratických voleb, hospodárnost a transparentnost, neuhnu ani u ČOV, ani u jiných sportovních organizací.
Foto: Miloš Schmiedberger
Musel jste také opustit vedení Českého svazu pozemního hokeje a odstoupit z postu trenéra ženské reprezentace…
Bylo to jedno z nejtěžších rozhodnutí za poslední dobu. Dlouho jsem tu něco budoval, musel jsem se toho vzdát z minuty na minutu. Respektuji ale pravidla, která říkají, že předseda Národní sportovní agentury nemůže zastávat sportovní funkci.
Máte za sebou kariéru brankáře v pozemním hokeji. Naučil vás tento kolektivní sport, že by všichni měli táhnout za jeden provaz?
Ono to tak není a pravděpodobně to tak ani nikdy nebude. To je přesně to pokrytectví, že se za tuhle myšlenku všichni schovávají, ale v reálu to takhle nikdy nefungovalo, protože se vždy najde někdo, kdo bude preferovat své vlastní zájmy. Ale minimálně by to měla být vize.
Dvanáct let jste hrál v zahraničí a procestoval skoro celý svět. Co vám tato životní zkušenost přinesla?
Mám pocit, že mi ukázala jinou kulturu, lidi a myšlení. Domnívám se, že tady mají někteří lidé myšlení omezené v tom smyslu, že nedokážou připustit jiný názor. Státy, kde jsem působil, jsou v přemýšlení o míle dál, než jsme my. To, jakým způsobem trénují v Německu a Velké Británii, se nedá srovnat s Českou republikou.
Myslíte si, že vás dosavadní kariéra a zkušenosti v zahraničí dostatečně připravily na pozici šéfa NSA?
Roli v přípravě hrálo více věcí, které jsem dělal od svých 20 let. Nikdy mi nebyly lhostejné věci veřejné, nebylo mi jedno, co se kolem mě děje. Stal jsem se zastupitelem v MČ Prahy 3 a zároveň jsem se zajímal o sportovní prostředí i financování sportu v České republice. Celá ta cesta mě na to připravila.
Souvisí podle vás sport s politikou?
Bohužel ano. Já bych si přál, aby to tak nebylo. Vysocí představitelé střešních organizací dělají politiku, neboť lobbují za své zájmy, což asi chápu. Na druhou stranu se nesmí politická aktivita zneužívat, to je něco, co by lidé měli pochopit. Sport by měl být opravdu očištěný od politických zájmů. Je to těžké, já vím, ale mělo by tomu tak být.
Foto: Miloš Schmiedberger
Kvůli pandemii koronaviru neměly děti možnost sportovat. Jak se díváte na tuto problematiku z pozice člověka, který věnoval sportu podstatnou část života?
To je značný problém, protože nám odešla jedna generace sportovců. Teď se ukáže, kdo měl a neměl možnost sportovat. Myslím si, že v této chvíli máme vůči dětem obrovskou zodpovědnost. Nejen já, ale všechny sportovní organizace, kluby a vláda. Jsme odpovědni za napravení a vynaložení veškerého úsilí k tomu, aby se děti vrátily zpět na hřiště a mohly sportovat.
Váš dědeček byl Jaroslav Tomsa, zakladatel významné kaskadérské společnosti Filmka a jeden z nejslavnějších českých kaskadérů. Jak vás ovlivnil?
Pamatuji si, jak jsem chodil na kaskadérské tréninky a dostával pěkně přes pusu. Na to nikdy nezapomenu, ale člověka to zocelí. Děda byl strašně charismatický člověk, který kamkoliv přišel, rozsvítil všechno kolem a všichni věděli, jaká je to autorita a persona. Za celý život si vybudoval opravdový respekt, a proto ho obdivuji.
Takže je dědeček vaším vzorem?
Ano, rozhodně.
Co rád děláte ve svém volnu?
Samozřejmě sportuji. Pokud jsem ale doma, rád se uzavírám do sebe. Osm let se věnuji kineziologii a pracuji sám se sebou. To mě velmi baví. Za tu dobu, co jsem ve funkci předsedy NSA, se ovšem můj volný čas omezil na minimum, proto se ho snažím věnovat manželce a dětem. Také čtu knihy.
Která kniha vás inspirovala nejvíce?
Ovlivnily mě knihy Dana Millmana a Davida R. Hawkinse. Ukázaly mi novou cestu, tím myslím zejména sebepoznání. Zjistil jsem, že dokud sám sebe perfektně nepoznám, nebudu spokojený. A pokud nebudu vědět, co chci, tak se mi to nepovede přenést na ostatní lidi. Nebudu nikdy věrohodný, pokud neuvěřím tomu, že tak to je správně.
