To, co dělá olympiádu olympiádou, chybělo, posteskl si Lukáš Krpálek

Lukáši, byl jste v Tokiu nesčetněkrát. Za současné situace jste se tam ale nemohl procházet a navštěvovat svá oblíbená místa. Vadilo vám to?

O mně je známo, že mám Japonsko velmi rád. Strávil jsem tam velkou část života, myslím si, že bez Japonska bych nebyl tam, kde jsem. Samozřejmě to na mě působilo zvláštně, protože jsem byl v Tokiu a nikam jsem nemohl vyjet. Mám tam oblíbené restaurace, jelikož miluji japonské jídlo. Jediná dvě místa, na která jsem se vrátil, byl Kodokan, kde jsme trénovali a spali. Druhé místo byl Budokan, což bylo v den, kdy probíhal boj v třiasedmdesátce. Přijeli jsme se podívat, jak to tam vypadá a co se změnilo. Bylo příjemné vrátit se na místa, kudy jsem procházel, když jsem byl na mistrovství světa v roce 2019. Šli jsme tam hlavně z toho důvodu, abychom nasáli atmosféru a byli připraveni, až tam nastoupíme v závodní den.

Jak hodnotíte japonské pořadatele?

Za mě bylo vše v naprostém pořádku. Musím říct, že japonská přesnost se projevila. Když jsme například přišli na autobus, který měl odjíždět v půl, tak v půl vždy odjel – přestože jsme tam deset minut čekali zbytečně a věděli, že už nikdo další do autobusu nenastoupí. Vše fungovalo skvěle, nemám žádnou negativní zkušenost. Ovšem až na to, že jsme nemohli navštěvovat ostatní sporty a podporovat další české zástupce. To určitě na olympiádě chybělo, protože to je ta věc, díky které je olympiáda olympiádou. Vždy přijede daný stát a ten tým drží pospolu, fandí si a podporuje se ve výkonu. Tím nechci říct, že jsme si nedrželi palce, to samozřejmě ano, ale bohužel jen u obrazovek. Zmiňovali jsme několikrát, že japonští diváci nemohli navštěvovat sportoviště, mohli tak udělat alespoň to, aby ti sportovci měli možnost chodit na ostatní sporty. Byl by to pro nás obrovský zážitek, ale jinak celá olympiáda byla pěkná.

A co Japonci? Jak prožívali olympijské hry?

Cesta na slavnostní zahájení byla něco nádherného! Když jsme jeli na stadion, celou dobu byli všude kolem silnice lidé s bannery. Bylo na nich vidět nadšení, že vidí autobusy plné sportovců. A když jsme pak jezdili na naše tréninková místa, všude na semaforech stáli lidé s nadpisy, že drží palce, a pokud se nám závod nepovede, že i přesto jsme nejlepší. Bylo to hrozně hezké. Ačkoli diváci nemohli na sportoviště, trávili čas na ulicích a povzbuzovali nás. Mám z toho silné dojmy…

Jaký moment byl pro vás na olympijských hrách nejobtížnější?

Semifinálový zápas byl pro mě nejtěžší a zároveň nejdůležitější. Jedná se o rozhraní, jestli člověk tu medaili určitě získá, či nikoli.

Jaké byly oslavy společně s Jiřím Prskavcem?

Nějaké oslavy proběhly přímo po závodech. Přijel jsem z haly až v jedenáct večer, ale o to déle jsme slavili. (smích) Přesto byla oslava taková skromnější, nechtěli jsme rušit ostatní sportovce ve vesnici. Nicméně jsme si to užili, řekli jsme si své zážitky, i to, jak jsme si drželi palce.

Sledoval jste výkony svého kamaráda?

Mně to zrovna vyšlo tak, že mi skončil druhý zápas a za hodinu jel Jířa semifinále. Měl jsem tam akorát tříhodinový blok, kdy byl čas před semifinálovým zápasem, takže jsem online sledoval, jak jede. Když jsem viděl, že Jířa postupuje do finále z prvního místa, říkal jsem si, co blázní, že už takhle ovládl semifinále. Když jsem viděl tu finálovou jízdu, bylo to něco nádherného. Myslím si, že mě to i nakoplo, aby se mi to také povedlo. Večer před finálovým zápasem jsem Jířovi psal, jestli spí. Odepsal, že leží v posteli a už usíná. Odpověděl jsem, že mu přeji, ať mu ten den vyjde, aby to byl jeho den a dobře mu to dopadlo. Odepsal, že to bude náš den…

Co jste mu odpověděl?

Bylo mi blbé mu psát, že nevím, jestli to tak bude, proto jsem mu napsal: „Jasně, bude to náš den.“ A opravdu to náš den byl! Když jsme přijeli do vesnice, měl jsem obrovskou radost z toho, jak nás všichni přivítali, přestože měli před závody. Sešli dolů a šli nás vítat. Pak jsem viděl Jířu, hned jsme po sobě skočili a začali si užívat, že se nám to opravdu povedlo. Mrzelo nás, že jsme se nemohli navštívit jako tehdy v Riu, kde jsem přišel na závod a sledoval jeho boj o bronz. On další den viděl mě, jak jsem vybojoval zlato. To jsou nezapomenutelné zážitky, ale na druhou stranu se nám podařilo vybojovat v jeden den dvě zlata. Na to budeme vzpomínat asi navždy.

Pořád se mluví o vašem přátelství s Jiřím Prskavcem. Je něco, co ještě nezaznělo?

Možná k tomu doplním, že se podporujeme i v přípravě. Jířa mě občas vytáhne na běžky, kde mě kompletně odrovná tím, že má skoro o padesát kilo míň. Přiznávám, že párkrát jsem ani nedojel. (smích) Několikrát jsme vyrazili na hory, také se s rodinami navštívíme na kafe. Musím říct, že jsme si maximálně sedli. To, že se podporujeme a držíme si palce v soutěžních dnech, je další věc.

Vy už jste byl velmi populární po zisku zlata v Riu, nyní jste si přidal do sbírky další zlato z olympijských her. Cítíte, že ta popularita opět stoupá?

Přiletěli jsme v jedenáct večer, hned z letiště jsem jel domů a z domova jsem odjel až teď, takže zatím tyhle věci nijak nepociťuji nebo nevnímám.

Co říkáte na to, že vám veřejně vysekli poklonu například Ondřej Vetchý, Jiří Procházka a Jaromír Jágr?

Samozřejmě to je hezké, když se někdo takhle slavný ozve a pošle gratulace. Je to příjemné, moc si toho vážím.

Jak byste jedním slovem popsal svoji tokijskou jízdu?

Zlatá…

A co přivítání doma?

Jakmile jsem otevřel dveře domu, dostal jsem od manželky dort – přestože ho měla dostat spíš ona, jelikož v den mého návratu slavila narozeniny. Měl jsem hezky navařeno, pak jsem si šel lehnout. Druhý den jsme se domluvili, že zůstanu doma a budu si užívat rodiny. Jsem rád, že jsme strávili společný čas na zahradě.

Co vás čeká nyní?

Jednou z prvních věcí, kterou jsem po návratu od dětí slyšel, bylo, kdy zase vyrazíme pod stan. Těsně před odletem jsem totiž byl s celou rodinou stanovat. A říkal jsem jim, že až se vrátím z olympiády, budeme cestovat a stanovat…