Paní Třeštíková, právě se nacházíme na představení vašeho nejnovějšího časosběrného dokumentu Anny. Co byste nám o hlavní postavě Anny řekla?
Pro mě byla Anny osobnost, která se pohybovala na okraji společnosti, ale nikdy to nevnímala úkorně. Vždy byla naprosto svébytnou a hrdou bytostí. Nikdy se za to, co dělala, nestyděla a brala to přirozeně. Vždy mě na ní fascinovalo, že to je sebevědomá žena, která je schopná otevřeně mluvit o tom, co dělá, a nějakým způsobem to dokáže zpracovat.
Byla jste s Anny v kontaktu i mimo natáčení?
Musím říct, že od začátku, co tyto dokumenty dělám, jsem v kontaktu s protagonisty z nejrůznějších vrstev. Velmi tomu pomohly mobilní telefony. S natáčením jsme totiž začínali v době, kdy mobily neexistovaly, takže to bylo trochu složitější. Když mi Anny napsala, jestli nezajdeme na kávu, tak jsme zašly. Velmi často se zprávy týkaly také půjček, kdy hlavní postavy byly na dně a neměly peníze. Anny ale mezi ně nepatřila, chtěla si vždy jen popovídat o životě a mužích.
Tento dokument vznikal šestnáct let. Jak dlouho trval jeho střih?
Někdy to může trvat i rok, než se dá materiál dohromady. Čistý čas střihu je přibližně tři měsíce, to odpovídá i běžnému filmu.
Anny v dokumentu bohužel zemřela, což se vám u žádného natáčení nikdy předtím nestalo. Jak jste vy osobně prožívala takhle smutný závěr?
Když se to člověk dozví, najednou vám dojde, že i ty časosběrné filmy mohou mít fatální konec. Musíme být připraveni na všechno. Přemýšleli jsme, jak ten film zakončit, a protože se tam neustále mluvilo o svíčce, tak to končí právě tím, že ji za Anny zapálily její kolegyně.
Byla jste na jejím pohřbu?
Nebyla. To, že Anny zemřela, jsem se dozvěděla později od paní doktorky Malinové z organizace Rozkoš bez rizika. O jejím úmrtí byla informována také se zpožděním. Ani oni neměli s její rodinou žádný kontakt stejně jako já.
Jaký zážitek z natáčení tohoto dokumentu byl pro vás nejsilnější?
Díky této profesi se člověk dostane do míst, kam by se normálně nedostal. Slyší příběhy, které by běžně nezaznamenal. Například pobývání na záchodcích v metru bylo někdy velmi bizarní. Ne vše lze natočit, ale snažili jsme se. A noční ulice byla také velmi zajímavý zážitek. Občas se někdo ptá, jestli Anny někdo před kamerami zastavil. Vždy jsem říkala, že jsme jí svou přítomností trochu bránili. Věděli jsme, že musíme rychle zmizet, aby byl čistý vzduch. Anny to pak reflektovala, že sotva jsme odjeli, tak to bylo dobré.
Přestože Anny neměla lehký životní příběh, zvládala ho s noblesou a důstojností…
Ano, slovo důstojnost je zde velmi důležité. Anny všem ukázala, že pro nás řekněme i bídnější život může být důstojný, pokud ho ten dotyčný člověk sám tak bere a nenaříká. Snaží se svoji situaci nějak prožívat a směje se.
Jakou roli hraje důstojnost ve vašem životě?
Důstojnost je důležitá z toho důvodu, že jakmile člověk dělá dokumenty, vždy točí s lidmi různé příběhy a situace. Řekla bych, že zachování důstojnosti hlavních hrdinů je pro mě prioritní. Měla bych sama v sobě velmi nepříjemný pocit, kdybych jim tím, že jsem s nimi v kontaktu a točím s nimi, ublížila nebo je ponížila. Proto se snažím zachovat vážnost všech postav, s nimiž natáčím.
Stalo se vám někdy, že se během natáčení přihodila věc, která už byla za hranou, a vy jste se důvodně rozhodli, že by neměla spatřit světlo světa?
Ti lidé kolikrát ani sami nechtějí o něčem mluvit. Vím, že se něco děje, ale nenutím je, aby to řekli na kameru. Když na sebe někdy prozradí něco, co by jim mohlo ublížit, tak to nepoužijeme. Příkladem je Katka, která klidně mluvila o tom, že vyrábí drogy. To je trestné, takže jsme to do dokumentu nedali. Proto jsme k projekci filmu pozvali i právníka, aby nám řekl, jestli v nějaké sekvenci nepřekračujeme hranice.
Ve své kariéře jste již zdokumentovala spoustu lidských příběhů. Která z vašich postav vám nejvíce přilnula k srdci?
Všichni ti lidé se stali součástí mého života. Říkají, že jsem se také stala součástí jejich života. Je to takové kuriózní, ale vyplývá to ze situace, protože spolu trávíme dlouhou dobu. Tak jako matka nedokáže říct, které její dítě je jí nejbližší, tak já to neumím říct o svých postavách. Každá z nich je svým způsobem jedinečná.
Vaším celoživotním tématem je čas. V čem je podle vás jeho význam?
Čas nás posouvá a mění. Dějí se v něm různé události. Mým cílem vždy bylo propojit dokument s příběhem, jejž právě píše čas. Pokaždé natáčíte jednotlivé okamžiky ve chvíli, kdy se něco děje. Jakmile se to dá dohromady, objeví se nějaký příběh.
Pro vaši práci je stěžejní autenticita. Když se na ni zaměříme v rámci chování stávající společnosti, nepřijde vám, že se v dnešní moderní době přirozenost u lidí vytrácí?
V dnešním světě, kdy média hrají tak velkou roli, se může opravdu stát, že se jim lidé přizpůsobují. V době, kdy jsem začínala, dokumentů příliš nebylo. Lidé byli před kamerou přirozenější, protože neměli příklady z médií, jak se například chovají celebrity. Určitě je to nějakým způsobem poznamenává, ale myslím si, že je to spíše téma pro nějakého mediálního vědce.
Věříte v osud?
Jsem spíš takový racionalista, takže ne. Člověk si vlastní osud může svým chováním hodně upravovat. Ten, kdo je aktivní, může překonávat životní překážky. Naopak toho, kdo je pasivní, stejné nástrahy zničí. Vlastní aktivita je velmi zásadní.
Cestu ke své profesi dokumentaristky jste si našla přes deníky, které jste si sama psala. Listujete si v nich dodnes?
Občas se na něco podívám. Dodnes jsou mou velkou inspirací. Paměť je milosrdná v tom, že některé věci se zahladí, a ten deník vám je připomene.
Jaká je vaše další výzva v rámci natáčení časosběrných dokumentů?
Časosběrné natáčení představuje jednu výzvu za druhou. Každý den řešíte a překonáváte něco jiného. Teď běžím do střižny a budeme dokončovat film René 2.
