„Rozhodli jsme se jít do obecnějších témat, která s prenatální a perinatální psychologii úzce souvisí,“ říká Mgr. Tereza Winklerová, která zdůrazňuje, že tělo není pevnou strukturou, ale spíše dynamickou, neustále se měnící entitou. „Embodiment v češtině nemá adekvátní slovo, ale dalo by se to volně přeložit jako vtělení, což však nese další zavádějící konotace. Jedná se o schopnost být v dobrém kontaktu se svým tělem, s počitky, jež z něj přicházejí a budovat si kapacitu vědomé pozornosti a rozlišování, které nám umožní nevstupovat do automatických reakcí našich vzorců, programů a případně traumat a mít tak větší svobodu ve svých odpovědích na podněty, jež přicházejí z našeho vnitřního i vnějšího prostředí. Je velmi důležité probouzet a podporovat v sobě schopnost poslouchat vyprávěný příběh skrze své tělo,“ vysvětluje Tereza, která se inspiruje různými metodami práce s tělem, jako je BMC (Body-Mind Centering), kraniosakrální terapií, vývojovou kineziologií, somatickou embryologií, Feldenkraisovou metodou či Alexandrovo technikou.
„Hodně často jsem slýchávala, že nezáleží na tom, co se nám v životě děje, ale na tom, jak na to zareagujeme. A to velmi zásadním způsobem určuje vnitřní kvalitu našeho života a jeho prožívání. A protože již od malička miluji pozorovat lidské reakce a vzájemné interakce, nemohu si nevšimnout, že každý má individuální kapacitu a schopnost zvládat různé životní situace a také, že tato kapacita se může lišit i v rámci časových kontextů jednoho jedince. To mě přivedlo ke zkoumání toho, čím to je a zda je možné to vědomě ovlivňovat či měnit. A k tomu se přidala i definice traumatu Stephena Porgese, který říká, že trauma není událost nebo situace, která se přihodí, ale že trauma je naše reakce, odpověď našeho nervového systému na danou situaci. Všechny stopy tak nápadně vedou k tomu, že významnou měrou se na naší kapacitě zvládat životní situace a žít plnohodnotný a naplňující život podílí to, v jakém prostředí probíhal život v děloze, naše narození a období novorozeněte,“ vysvětluje Lenka Melicharová.
Bylo mnoho momentů v rámci kongresu Uzdravení prenatálních traumat, které byly pro organizátorky důležité a zároveň velmi náročné. „Vždy se snažíme, aby naše akce měli tvář a lidskou vroucnost a pokud je to v našich silách, snažíme se každému účastníkovi, který k nám přistoupí, věnovat alespoň na chvíli vědomou pozornost, úsměv a upřímný zájem, a to je něco, co je nejnáročnější a nedůležitější zároveň,“ říká Tereza Winklerová.
„Nejpřínosnějším shledávám to, že se nám podařil zrealizovat vědecko-somatický formát kongresu. Přestože některá z vědeckých teorií může být sebezajímavější, ale stále zůstává pouhou teorií, pokud neumíme její přínos převést do zkvalitnění či obohacení života ideálně na každodenní bázi. Podařilo se nám věřím přinést obojí, a to jak zásadní informace z oblasti prenatální a perinatální psychologie a zároveň velké množství praktických nástrojů seberegulace i koregulace použitelné v běžných každodenních situacích i terapeutických sezeních,“ dodává Lenka Melicharová. Kongres opět potvrdil, jak je důležité pracovat s nevědomými traumatickými otisky z počátečního období našeho života, abychom snadněji pochopili, kým jsme a proč tomu tak je.
Zdroj: Media populus
